Hora.
– Svatopl. Čechovi. –
Za hradem krále strmá hora stála,
bok její srázný černá byla skála;
po skráních její mlhy dav se brodil,
neb mračno, v němž hrom s blesků smečkou chodil.
Však v letních nocích zdálo se, že hvězdy
na vrchu jejím mívají své sjezdy,
tak její hrot se zdál být nebi blízký
a červánkový koberec tak nízký,
že, denně jak stín půlnoční se vracel,
vrch hory té se celý v hvězdách ztrácel.
Král z oken hradu hleděl na tu horu;
jak věž se před ním tměla na obzoru,
kam hnul se, všady, všady byla za ním.
On stále v tvář zřel zrytým jejím stráním
a často ptal se, nač zde v dlouhé pláni
ten kolos trčí s obrovitou skrání,
pol mohyla a zas jak oltář zpola.
A nedomyslí a juž věštce volá;
slul Aram, kdys byl jeho učitelem,
teď vetchý stařec v bádání žil smělém,
pol hvězdář a pol mudrc. –
29
„PoslyšPoslyš, kmete,
juž šedinami dost ti lebka kvete,
rci, nač ta hora v pláni osamělé
před hradem mým své čelo zvedá ztmělé,
jak přelud snů se přede mnou zde tyčí,
tak velká ona, já tak trpasličí.
Nač stojí tu, jak povstala a k čemu?
Ten blbý lid dí, že rozumíš všemu.
Nuž odpověz, ať zřím, že v tvojí lebi
jest víc, než k šedinám je zapotřebí.
Co myslíš, nač zde povznáší své témě?“
„To nevíš, králi?“ Aram pravil jemně,
a lehký úsměv kolem rtů mu bloudil,
„Bůh, který, dřív než tvořil, dobře soudil,
si pomyslil, že naň ty zapomeneš
v svém přepychu a sotva mu chrám skleneš,
a proto z lávy předpotopní varu
zde vztyčil horu gigantických tvarů,
by čelem svým tě stále vyzývala,
by trčela ti ve sny její skála,
bys chrám postavil jejím na vrcholu;
to výklad můj, kéž souhlasíme spolu!“
Král ani slova na to nepověděl,
do rána mračen před pohárem seděl,
a nežli zora ověnčila horu,
k ní lidí sta se hnalo v hlučném sboru.
Ti s motykami, sekerami, rýčem,
a všickni lkali pod dozorců bičem,
jenž ku spěchu a práci švihem volá;
30
za nimi vozů skřípající kola
se valila, až prach se vznášel vzhůru.
Dne toho slunce neprotrhlo chmuru,
leč lidé rvali lůno skal den celý;
král přišel sem a nad prací byl bdělý,
a z díry v hoře brzy propasť zela,
jak jícen šelmy proti nim se tměla,
nad kterým oči byla strážná světla.
Zvěsť hrůzy plaše mezi lidem letla,
leč každý bál se zeptati se krále,
co dělají. – V tom Aram nenadále
dav rozdělil: „Zdar, králi, tvojí práci,
to divný chrám je, jenž se v propasť ztrácí.“
„To není chrám,“ král odpověděl chladný. –
„Co jest to tedy?“ –
„Žalář!“
Kmet se vzdálil,
tvář proroka v plášť roztrhaný halil
a z hloubi kladiv zvuk zněl těžkopádný.
*
Pět dní dav seker v skály hřměl a bušil.
Pro koho žalář? Král to temně tušil,
dva syny měl, tak bujné v mládí květu,
dvě lvíčata, dva mladé orly v letu,
a jemné přec a dobré, milé lidu.
Co dětmi byli, král žil v stálém klidu;
však teď, co každý vzrostl jak štěp jarý,
král cítil, kterak proti nim je starý
31
v svých zločinechzločinech, a často hlavu svěsil.
Lid přál jim; na tom dost, by král se děsil.
A stalo se kdys hradu na nádvoří,
že před králem se proháněli s oři
a o závod že v terč stříleli z kuše.
Před otcem každý v žáru mladé duše
chtěl nejlepším být střelcem! Jaká jízda!
po kořisti sup neletí tak z hnízda,
jak oni jeli, koně břichem metli
prach nádvoří a z luku šípy letly
a každý vbod’ se v černé terče kruhy.
I úžas jal vše dvořany a sluhy
a kolem jejich hlučná chvála spěla,
leč krále skráň se víc a více tměla,
pěst svírala se, drtíc jilec meče.
Dal zavolat je, hle, pot v proudech teče
jim po čele; šli, za ruce se vzali
a s jasným zrakem před svým otcem stáli
jak děti dvě na chválu čekajíce.
Leč otec král své nevyjasnil líce
a krátce děl: „Jste dobří střelci oba.
Však, starší, slyš, v tvém oku číhá zloba,
tvůj, mladší, ret se pohrdavě křiví,
či myslíte, že otec vám se diví?
Jen otázku a pak můžete jíti.
TyTy, černovlasý, rci mně, za čím řítí
se nejraději střela z tvého luku?“ –
„Jen po nejlepší zvěři vzpínám ruku,“
syn odvětil. –
32
„Dost vím juž, a tyty, plavý?“ –
„Můj otče, mám-li v střelbě hledat slávy,
pak po nejvyšším vždy můj šíp se nese.“
A nedomluvil, králi se vous třese,
zrak jeden plamen, blesky kolem sije,
a rázem trhá řetěz zlatý s šíje
a syny káže připoutati k sobě.
„Já na stopách byl dlouho vaší zlobě.
Ty po nejlepší míříváš jen zvěři?
můj trůn to, viď, ó rád ti otec věří,
král nikoli. – Ty po nejvyšším zase,
snad po koruně, dobře, v lepším čase
měls ale svoje vysloviti přání.
Teď řečí dost, kol obkličte je zbraní
a odveďte je za prvního rána,
jak práce v hoře bude dokonána,
v ten žalář nový: ať tam hlad je učí
žár mládí krotit, jenž tak rychle pučí,
že po koruně napíná svůj plamen.
Tam s nimi jen, přivalte velký kámen,
by světla kmit jim život neukázal.
Jste blíženci a já vás opět svázal,
jak svorně jste kdys žili v lůně matky.
Teď jiné matce zas vás dávám zpátky,
ta dél vás bude nosit.“
Tak se stalo.
Juž odvedli je, králi však se zdálo,
že ještě neví, proč ta hora děsná
se před ním vznáší. Síň mu byla těsná,
i vyjel na hon, bloudil dlouho lesy.
*
33
Leč honba plání, sráznými skal tesy
a hvozdů šerem nijak neskojila
tu divnou touhu, jež ho opojila,
že potácel se jako zpitý vínem
svých síní leskem a svých lesů stínem;
ta hora stále před zrakem mu stála;
on jak dub tuhý, klidný jako skála,
teď ani chvíle neměl klidu; každý
jej děsil úsměvem a steré vraždy
se rojily teď v jeho staré hlavě.
Rád by se opil v divé bitvy vřavě,
chtěl vidět krev a zuřil, a byl chladný,
když odsuzoval k smrti, dvořan žádný
jist nebyl žitím, každým okamžením
ve hrozném strachu očekával s chvěním,
kdy odvésti jej král dá v žalář v hoře.
Ten plnil se; šer noci a svit zoře
vždy vídal, kterak vedou k němu davy,
jak otvírá se balvan, jícen tmavý
jak zeje, odkud kletby jen se draly.
A „vzdechů vrch“ tu horu nazývali
a často večer v letní noci kráse
tu zdálo se, že hora zachvívá se,
zní stenáním všech zmírajících hladem.
A z rána nové vedli dlouhým řadem
a denně tak. –
Tu pravil králi Aram:
„Vím, nadarmo že slovem svým tě kárám,
a modlitbou chci usmířit hněv bohů,
jdu v poušť, to jediné, co dělat mohu,
chléb z ruky tvojí páchne shnilou krví.“
34
Král zasmál se, pak svraštil husté brvy,
pak číš vyprázdnil v myšlenek svých sporu,
a okny stále, stále viděl horu.
*
Král sousední zem přepad’ nenadále,
i začal boj, po němž král toužil stále,
dřív tygr doma, ve válce byl drakem,
vždy v čele byl a jak blesk lítá mrakem,
tak lítal rudý chochol jeho helmy,
an s bázní tyrana a vztekem šelmy
v nepřátel řadách bil se, zuřil, řádil;
a vítězství šlo, kam oř jeho pádil,
a krví jeho dráhu znamenalo.
Kol řady mrtvol – jemu vše to málo,
voj bředl krví – on se smál jak dítě.
Jak vlk přepadne ovčín na úsvitě,
on vrazil jednou v nepřítele stany,
seč byla hrozná, stíhaly se rány,
meč, kladivo, mlat, oštěp, topor, dýka,
pak rdousili se; náhle požár vniká
v střed vraždících se – stany kolem hoří,
vše rovnalo se vlnivému moři,
v němž krev a plamen ručejemi byly.
A nový zápas a juž v krátké chvíli
zbit nepřítel – vše bylo krále plenem,
i trnul nad tím, jakým velkým věnem
od války obdařen byl za boj krátký:
tu skvostné zbraně a hedvábné látky
a jantar, drahokamy, slonovina,
šperk všeho druhu, kadidla a vína
35
a mezi vším pak hvězda v noci ztmělé,
hle vlastní dcera krále, nepřítele.
Stem vozů kořist vozili den celý,
dne druhého král slavil triumf skvělý.
Co v městě bylo plesů, radovánek!
Však západu nach když vzrost’ na červánek
a stíny vstaly z koutů, slují, z lesů
pad’ děsný zlozvuk v moře všeho plesu.
Tu dlouhém ve průvodu z brány hradu
šel vojska tlum, šel napřed a šel vzadu,
a mezi ním, hle zajatců sbor v davu;
šli pomalu, šli, ostříhanou hlavu
z nich každý klonil na hruď, zrak tkvěl v zemi,
ret kletbou chvěl se, ale zůstal němý;
na rukou, vzadu jež spoutány byly,
se křečovitě napínaly žíly,
krok pevný značil ducha mužné vzdory.
Šli v středu vojska ke úpatí hory,
jim po boku na černém bujném oři
jel král, nach pláště na bedrách mu hoří,
a krví plá,plá jak nebe nad ním právě.
Snů světy rvou a ničí se mu v hlavě,
ruch lidí neslyší, jenž vyšli z města
a vespol ptali se, kam jde ta cesta
teď v podvečer a ve průvodu krále.
Tu rozdělil se zástup nenadále,
kdos uzdu koně králova chyt’ rázem,
že s beder jezdce plášť se svezl na zem
36
a udiven král přerval svoji dumu.
Hle před zajatci v lidu temném tlumu
stál Aram, zdálo se, ve stínech náhle
že roste v nebe, tahy jeho spráhlé,
jež vroubil vous bělejší nad sníh, zdály
se hlubšími, jak blesky oči plály,
a bílý šat kol jeho plecí vanul
jak vlečka ducha.
Průvod celý stanul,
král nemohl než výhost dát svým sněním;
na starce toho patřil s podivením,
v tom promluvil kmet slavným hlasem hromu:
„Dej varovat se, králi! Nedal stromu
bůh proto růsti, aby člověk mstící
pro bratry svoje tesal šibenici,
a nevztyčil on proto k nebi hory,
by žaláře z nich dělal král, své vzdory,
svůj malý hněv, své choutky a svá přání
by pláčem lidu konejšil. Slyš řvaní,
jímž ozývá se šakal o půlnoci,
a pochopíš, že pouze z bohů moci
vše dýchá, žije, směje se a stůně.
Co hříchů tvých spí v oné hory lůně,
já nevím, neb já v noci hvězdy sčítám.
Teď posledního paprsku se chytám:
pusť vězně na svobodu, mocný králi!
Co tebe větších, a mocnějších svály
juž větry času s vrcholu jich slávy!
Ó poslechni, té hory jícen tmavý
kdys otevře se jako brána pekla,
a všecka krev, jež v jeho slujích tekla,
37
kdys tebe topí v hřímajícím proudu.
Ó králi, slyš a věř, já jsem hlas soudu,
pusť zajatce!“ –
Král hrdě vztyčil hlavu.
„Teď vidím teprv, zajatci jdou v davu,
a na té cestě vůdce by mít měli,
nuž dobrá, buď jím, řečníku ty smělý,
jdi cestou jich a bav je ve tmách, hlady
až úpět budou, vrhni se v jich řady,
mluv o bohu a uč je klnout králi.“ –
Byl Aram spoután. Dále k hoře brali
se zajatci, šli na smrt volným krokem;
jak mizeli v tmách, z dáli plachým okem
se díval král; zřel, jak tam vchází Aram.
Jak slunce večer ustupuje parám,
on v stínech zmizel, neukloniv hlavy.
Král dál se nořil v labyrint snů tmavý
a proti němu hora, děsná jako osud,
leč proč tam stojí, to nevěděl posud.
*
Král nemoh’ usnout; půlnoc byla blízká,
na stole před ním stála zlatá miska,
v níž plamen růžový se chvěl a zmíral.
Král oknem do tmy na horu ven zíral,
pak přešel síň a vzadu u ložnice
strh’ oponu, jak dřímající lvice
neb jako v pouště písku spící zmije
tam žena ležela, vlas černý s šíje
38
tkán safíry se vlnil vodopádem
přes ramen úběl a po těle mladém,
jež dýchalo v snu vůni opojivou,
rty otevřené byly růží živou
a nahé plné ruce na ramenou
kruh zlatý spínal. Nad tou spící ženou,
jež na pardála kůži spočívala,
se tajná, cizí vůně rozlévala,
tak před bouří květ v letní noci voní.
Co v zamyšlení král se nad ní kloní,
zrak otevřela velký, smaragdový
i zdálo se tím zrakem, že svět nový
se kol ní otvíral tak cizí, jiný.
I pravila:
„Juž vzrostly noční stíny,
ku proudům lvi juž dávno pít se brali,
vše miluje, proč otálíš jen, králi?
či nejsou ňádra má a moje údy
dost sladkou oasou, kde krví rudý
a pěnou zbrocen lev po denní pouti
by na chvíli moh’ lačen spočinouti?
Pojď, skloň juž hlavu svoji na mém klíně,
já, dcera králů, tvá jsem otrokyně,
tvůj vlas je šedivý a já jsem mladá,
tys vítěz a já zajatá, přec ráda
ti dám své tělo, jehož posud ani
se nedotkl svým křídlem vánek ranní,
neb miluji tě! jediný ty z davu,
již kořili se mně, tys pouze slávu
chyt’chyt’, jako lovec za uši rve svini.
Co na tom, vous tvůj že pokrývá jíní?
39
Tys polobůh! já o tobě vždy snila.
Chci hrdinu a v tobě vyplnila
se moje touha, nekonečná, smělá.
Měj nach mých retů, úběl mého těla,
pojď, rvi můj vlas a smýkej o zem se mnou!
pojď, dupej po mně, silou přetajemnou
tě obejmu, neb lví krev ve mně hoří!“
Král skřížil ruce, v myšlenek svých moři
jel bez plachet a žena dále děla:
„Mne okouzlila síla tvého těla,
já s žárlivostí dívala se v stanu,
jak ve zvlněném boje oceanu
z tvé ruky rány jako hromy dštily,
tys po kolenou v krvi, plný síly
před vojskem hnal se, usekané hlavy
kol pasu tvého houpaly se, davy
před tebou padaly v prach jako klasy;
tys byl jak slunce, boje různé hlasy
jak orkán spěly kol tvé hlavy bouří;
ty bohem byl jsi v blesku, prachu, kouři.
Mé srdce jásalo, krev lávou lila
se v žíly mé – já stany zapálila,
já v oběť tobě dala všecko, všecko,
já klesla k nohám ti jak plaché děcko,
a teď jen čekám, kdy jen kyneš, králi!
Ku proudům lvi juž dávno pít se brali,
proč otálíš? Já miluju, pojď honem,
noc zahalí nás ve závoji vonném!
Věř, spíš bych vlkům lůno otevřela,
40
než jinému bych otročiti měla,
leč ty smíš všecko – proč se zdráháš ještě?
Snad krev lpí na tvých rukou? – Pojď jen, deště
mých slzí horkých přívalem ji smyjí,
mé útlé tělo ovije tě zmijí!
Jen po velikém touha má se nesla!nesla!“ –
A k nohám krále polonahá klesla.
Leč tento stojí bez hnutí a váhá
skráň zachmuřiv. V tom náhle jako vláha
když padne v květ, jenž v poušti hynul svislý,
cos bleskem divě projelo mu myslí,
zved’ ženu, tisk’ ji k srdci, vpřed ji táhnul,
pak na čelo, pak rukou v prostor sáhnul
a zasmál se, že kostmi to až jelo.
I ukazoval v nebe, jež se tmělo,
řeč jeho byla směsí něhy, vzdoru:
„Zda na obzoru vidíš tam tu horu?
Juž vím, proč stojí s vrasčitým tam čelem:
teď vzplálo ohněm to v mém mozku smělém,
viz hvězdy kol ní, nad ní tmavé nebe,
jen tam, jen tam chci milovati tebe!
Ty po velkosti lkáš, já po ní křičím!
Slyš, lože svatební já tobě vztyčím,
jež nehostilo žádnou země dceru.
Kde hory skráň se ztrácí v hvězdném šeru,
na zlatých sloupech postavím ti lůže,
v němž otrávím se dechem tvým, má růže,
v němž v objetí tvém vyrovnám se bohu.
41
Svět v poutech pod tvou malou skloním nohu
a světy hvězdné u hlavy ti vstanou,
tam pozdraví nás východ rudou branou,
hrom s větry bude ku svatbě nám zpívat!
My sami, kdo se z dola bude dívat,
ten řekne: „Andělé tam chodí v ohni.“
A já ti řeknu: ,Pouze brvou pohni,
a tvým jest všecko. Zříš tam měsíc plouti?
Na stříbru jeho chci tě obejmouti.’
Mne jímá závrať, musím ven k té hoře!“
Ven vyšel, mih’ se bleskem na obzoře.
*
Z těch mužů, kteří na vrcholu skály
svatební lože budovali králi,
dva sami zůstali; když o poledni
v stín ku krátkému spánku lehli jedni,
a druzí domů odešli, ti sami
zde zůstali se svými myšlenkami,
ve potu tváři stále kopajíce. –
„Já našel lebku“ –
„„Tady je jich více.““ –
„Co s ní?“ –
„„Já nevím.““ –
„Doneste je králi!“
hlas z hloubi zní,
„to pozdrav můj z dna skály,
že zachráněn jest, jestli ten jej zleká,
a řekněte: svatební lože čeká,
však hrob, ten číhá!“ –
42
Muži prchli strachem,
že Aram žije v tmě, ve zmatku plachém
i pozdrav jeho věrně králi zděli.
A večer vítr houpal jejich těly.
*
Byl večer, dlouhý průvod bral se z města,
div zástupům že postačila cesta,
před sborem vojska táhli hlasatelé,
pak dvořané a mezi nimi v čele
král s milenkou svou na velbloudu sami.
Vše plálo zlatem, hrálo drahokamy,
sta pochodní v to lilo záblesk rudý,
sta koberců zde krylo drsnost půdy
a květin v cestu naházeny stohy;
lid zpitý jásal, jak by vítal bohy,
řval, takže hudba divě jásající
se ztrácela v tom víru, šelestící
jak třtiny ton když zhltí orkán v letu,
a vojsko, lid, zář pochodní, dech květů,
ruch pochodu, vír hudby, výskot davu,
vše v jednu spadlo opojivou vřavu.
Král s královnou se zatáčeli k hořehoře.
Té chvíle vyšel měsíc na obzoře,
byl velký, tichý, lampa úbělová.
Lid chvíli ztich’ a zase hřímal znova;
král s královnou se blížil vrchu hory.
Tam stálo lože; jako meteory,
43
jež zachytly se v pádu na sloupení,
tam plálo sto lamp ve růžovém rdění
na zlatých stuhách zavěšených shůry,
kol záclony jak lehké vály chmury,
z nichž plála tato slunce, záře hvězdná
se mísila v zář lamp, pláň nebes bezdná
zde byla strop, kol řady obelisků
a každý nesl jednu zlatou misku,
a kadidla dým k nebi vůní stoupal.
Dav lidu dole se jak moře houpal;
tu vystoupili hlasatelé čtyři,
na čtyry strany jejich trouby víří,
pak utich’ lid – a oni hovořili:
„Jak trouba zazní po druhé, v té chvíli
ať všichni tiše v prach své tváře halí,
neb v středu hvězd na vrchu hory, v dáli
král s královnou ve počet bohů vchází.
Kdo roven jemu? Vesmír beze hrází
mu propůjčil své hvězdy k dnešní noci.
Ta hora – to jest vrchol jeho moci –
jest oltářem, na kterém on jest bohem.
Zvěst jeho slávy, kotly zní a rohem
a cymbálem i zvučných polnic plesem.
V prachprach, davydavy, svatým umlkněte děsem!
V předpřed, zajatci, ať rychle kleknou na zem,
a jak se ozve trouby zvuk, ať rázem
nad jejich týlem zablysknou se nože,
v tu chvíli král – bůh, vstupuje v své lože!“
44
A ticho bylo – trouby ryk – v té chvíli
své čelo každý zbožně k zemi chýlí,
zas hlahol trub a na zajatců šíji
blesk nožů chvatný, a jak vlny bijí
o břeh, tak znova vybuch’ zástup v bouři.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Na hoře zatím ve kadidla kouři
a v květů vůni král v své lože vstoupal,
nad ním se měsíc jako lampa houpal
a nebesy hvězd rozházeno kolem,
že plálo vše a hrálo vrchem, polem,
a královna tak luzná k objímání!
Zde na té výši v hvězd a sluncí plání
se zdálo králi, že jest bohům bližší,
i objal ženu, zvedl zlatou číši,
a opíjel se prostorem a vínem.
V tom obrátil se zlekán temným stínem,
jenž mezi sloupy pomalu se zvedal;
stín rychle rostl, nadarmo král hledal,
jak vykřiknout, neb těsně ve náručí
jej svírala juž žena; zástup hlučí
jak moře z dálky – a stín roste stále,
má slunce v ruce, král zří nenadále,
stín ruku napřáh’ a to slunce letí;
chce skočit – ale žena ve objetí
jej tiskne víc a šíleně se zmítá,
chce křičet – ale běda, stan juž chytá,
vše plamen jeden! – A král rozeznává,
ten stín je Aram – a ta koule žhavá,
to pochodeň, jíž mrštil! – Luna bledá
45
juž hasne v dýmu, z něhož se hlas zvedá:
„Ó králi, lože čeká – hrob, ten číhá!“
víc neslyší, před jeho duší míhá
se stínů tlum a z hory vycházejí:
ti hrozí jemu a ti se mu smějí,
své syny zří, jdou tiše ruku v ruce,
pak slyší praskot, vše se chvěje prudce,
pak noc a tma! . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vzplál východ ve plameni,
zřel Arama, jak sedí na kameni
jsa stopen v dum a ve myšlenek nával;
u jeho nohou z trosek vyhrabával
dvě těla vlk, však netknul se jich ani,
jen vytí jeho znělo pustou plání.
46