Laïs.
– Tom. Cannizzarovi. –
S šatem rozedraným, plna krve, bláta,
s okem, v kterém hvězdný paprsk v pláči has’,
slinu sprosté luzy v čarném moři zlata,
jímž se vlnil její dlouhý, měkký vlas,
Uštvanáuštvaná až k smrti, těžce poraněna,
bídnější než v tlumu psů Diany laň,
zoufající, bědná žalným nářkem stená,
K Venuši – své matce – bledou zvedá skráň:
„Co jsem zavinila, matko věčné krásy,
thessalské že luzy neurvalá pěst
drze sáhnout směla v zlaté moje vlasy
a že směla kámen v hněvu na mne vznést?
Šla jsem cestou svojí k tvému chrámu, matko,
obětovat pár ti bílých holoubků,
což já mohu za to, mužů zrak tak sladko
že se noří mojich očí ve hloubku?
57
Šla jsem cestou svojí, což já za to mohu,
že sta mužů za mnou spělo v úžasu,
že dešť padal růží, kam jsem kladla nohu,
a dešť hyacintů mojich do vlasů?
Kol areny šla jsem, údy zápasníků
mramorem tam plály v klubko spleteny,
což já za to mohu, jak mne zřeli, v mžiku
proměněni náhle v mrtvé kameny?
Krása, dar tvůj, matko, smutný úděl pro mne;
před ní láska prchla jako plachý sen,
v prachu zašlapány touhy moje skromné,
záští okem davů patří na mne jen.
Jak harpye divé, tak thessalské ženy
přepadly mne náhle, v oku pomsty žár.žár,
s hrubým láním na mne, štěkající feny,
padly, rozškubaly řízu moji v cár.
Přihnaly se, jako furie když třeští,
žárlivost je hnala, pobádal je vztek,
na svatyně prahu ve kamenů dešti
pykala jsem těžce svojí krásy vděk.
Co jsem zavinila? – Muž, ten s pohrdáním
přeměří mne chladně oškubav můj květ,
žena stokrát by mne zavraždila s láním;
bohyně, ó matko, vezmi dar svůj zpět!“
58
Kvílela a lkala, a v tom z pěny moře
nesmrtelná vstala, velká Venuše,
tělo její plálo,plálo ohromná jak zoře,
a zrak její vnikal rosou do duše.
Holoubků mrak sněžný zpol ji halil v clonu,
růžový mrak vonný pod nohy jí kles’,
usmála se sladce a pak něhou tónů
ambrosický zpěv se vlnou vzduchu nes’:
,Neplač, moje dítě, v kráse svěží, nové,
do tebe se vtělím, budeš věčně žít,
mužů srdcím kovat kruhy demantové,
pro tvůj pohled budou miliony mřít!
Nesmrtelná vstaneš, budeš pouze krásou,
nechť tvůj úděl slina, záští, malých vztek,
ty svět můžeš spasit oka svého řasou,
v chaos když mu skanout necháš paprslek!
Budou tobě klíti, budou i dál deptat
vznešenou tvou krásu v bláto, kal i prach,
pomluvou i hanou proti tobě reptat,
ale v taji líbat retů tvojich nach.
Msta tvá bude velká, zářná, vítězící,
budeš život světa, ruch a nadšení;
kámen, vržen kráse rukou zlolající,
než dopadne, juž se v růže promění!‘
59