Žebrák Buddhův.
– Prof. Ed. Albertovi. –
V pariů čtvrti v svojí bídné chatě
sám ležel na otepi shnilé rýže,
sny létly, žádný nesklonil se níže,
jak též by zhrdal ubožákem v blátě.
Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku,
jenž roztáh’ křídla až k obzoru kraji;
naslouchal žebrák, kterak větry lkají. –
Les bambusů byl z dálky roven mraku.
V té chvíli, když tak dumal ve svém trudu,
on zavržený a poslední z lidí,
kdy jako supa, jenž po lupu slídí,
zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu,
Vv té chvíli ozvaly se rány pádné
na dvéře chaty, padaly tak prudce,
že hádat mohl, jak se chvějí ruce,
jež bušily je. V této noci chladné
16
Kdokdo u něho cos pohledávat může,
čí v proklatců čtvrt zajít můž’ krok bludný?
kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny
by napit šel se? – Otevřel, zřel muže.
Stál v šeru před ním jako cedr přímý
jsa opatrně zahalen v plášť řasný,
svit hvězdný linul se mu z očí jasný
a tilaky měl kresbu mezi nimi.
Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval
do tváře jeho, z níž proudila záře
tak jemná, jako plný měsíc v páře
když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval.
Pak pravil, jeho slova hudbou zněla:
„Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci;
já děkovat ti musím, co v mé moci,
tě odměnit; čas letí jako střela
Aa málo mně ho zbývá do svítání,
než odejdu, a proto poslyš krátce!“
Žebráku bylo jako ve pohádce,
sed’ na lože a skráň zaclonil dlaní.
„Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“
a řásný plášť při slovech s beder strhnul
a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul
a v očích kmeta tím rost’ neustále.
17
„Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši,
jež spala tvrdě, já tě viděl z rána,
tvé šaty hadry, a tvé tělo rána,
tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší.
Já tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; já viděl,
proč ty máš trpět, když já tonu v pychu,
a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu,
já před sluncem se člověkem být styděl.
Co z démantů já řetěz kolem hrdla
si ovíjím – ty škrabeš hnis svých vředů,
ty v prachu, kalu, červů žiješ středu
a za pokrm ti stačí datle stvrdlá.
A já se ptal: Čím tento člověk zhřešil?
Proč bídný jest, proč já mám býti králem?
A v žití poprv zachvěl jsem se žalem
a poprv jeho těžký spor jsem řešil.
A přes den rostla propast v duši mojí,
dům otce opustil jsem za soumraku
a prosím tebe nyní, slzy v zraku,
dej dále proudit svojí lásky zdroji,
Coscos ve mně začal, dokonej svou rukou!
Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu!
Ne první víc, chci poslední být z lidu,
chci jeho trudem žít a jeho mukou!
18
Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý,
chci myšlence dát věčnosti tu pídi,
již zveme život, – kol však po mně slídíslídí,
a proto prosím, starče, půjč mi šaty;
Zderzder obličej můj a pomaž jej špínou,
půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou,
tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou
a doplazím se v lesů klenbu stinnou.
Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“
I roztáh’ ruce a pláč sotva dusil;
kmet na kolena před ním klesnout musil
a slíbat jeho slzy opálové.
Lkal: „,Dovol, ať jdu s tebou, v klidu svatém
přej žít mi v poušti s tebou řadem roků;
chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“
On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“
A rychle šat byl změněn, zakuklení
pak oba vyšli. Stromů haluzemi
chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi
sto letlo sluhů v divém pobouření.
„Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane!
kdo k vůli pariu by pozved’ páže?‘“
A v skutku, plaše minuly je stráže,
juž město v dáli jako z mlhy stkané.
19
Po pěti dnech tak velkou řeku stihli,
hlať její tratila se pod lotosy,
co květ, v svém luně neslo perly rosy
a opic shluky před nimi se mihly,
Aa papouškové jak plameny živé
se po lianech houpali, sta očí
se listím dívalo, skal na úbočí
jak smaragd květly mechy zádumčivé,
Podpod hrocha krokem praskala změť sítin,
chlad padal z chlebovníků obrovitých
a lesní včely z úlů v stromech skrytých
se rojily a ghazell stáda z mýtin.
„Zde zůstanem,“ řek’ Buddha. Tak se stalo,
a mechy kol že měkčí byly rázem
a stromy květy všecky střásly na zem,
kde stanuli, v tom žebráku se zdálo.
A banan spustil liany své všecky,
dvé větví sklonil proti skále v střechu,
a jejich šerem vyrůstaje z mechů
hrál modrý zvonek jako pohled dětský.
Tak žili tady; skrz těch lian clonu
se dívali na pouť hvězd neustálouneustálou,
před větry vzadu ochráněni skálou
ve stálém dešti květů, v moři tónů.
20
A Buddha vidění měl velká, děsná;
tvář hořela mu, zrak mu blesky planul
a slzí ručej mu až k nohám kanul,
co v nocích štkal, to byla hymna plesná.
To před hvězdami nebesům v tvář znělo:
Jsou všichni lidé bratři rovni sobě,
ten největší, kdo žije ve chudobě,
ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo.
A hloub se nořil v svoje svaté dumy,
kmet poslušně stál stranou, much a střečků
roj odháněl mu i pitvornou smečku
vřískavých opic i papoušků tlumy.
A když stkal Buddha nauku svou svatou,
les opustil, by lidi lidmi učil,
kmet stále s ním; bol, který jeho mučil,
byl jeho bol, stih’ jeho duši vzňatou.
A triumfalný jeho pochod světem
on provázel; když Buddha velké dílo
juž dovršil, když davů chlebem bylo,
co vysnil sám, po shonu dlouholetém
Jimjim starý prales kynul vlídně z dáli,
i chata, jež se ve lianech tratí,
a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí
po první těžké zkoušce, zajásali.
21
Teď teprv nastal pro ně život pravý,
teď v Bhagavat se ponořili zcela
a v dumě velké pozvednuta čela,
tak snili, v srdcích velký oheň žhavý!
A nořili se hloub až věcí ke dnu,
ve svaté illusi tak zřeli zemi
a nové soustavy se slunci všemi
a s žitím sterým jako bytost jednu.
A necítili divoký cval roků,
jim mořem čas, v něm oni kapky malé,
jež rozplývají se a v neustálé
vln třenici se tratí v celém toku.
A poslední když velká duma svatá,
Nirvany sen, jim sklonila se k skráni,
když naposledy zřeli v slunce plání
a za ním v zářné bezdno Bhagavata,
Dělděl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy
ovijí lotos modrých zvonců květem!“
Ten vzdychl k němu zmírajícím retem:
„Mé tělo bílými je tkáno všudy!“
A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém
tak byli v hrobě – věčnost kol jak moře,
ve důlkách očních svítala jim zoře –
a celý svět kol porosen byl světlem.
22