V pariů čtvrti v svojí bídné chatě
sám ležel na otepi shnilé rýže,
sny létly, žádný nesklonil se níže,
jak též by zhrdal ubožákem v blátě.
Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku,
jenž roztáh’ křídla až k obzoru kraji;
naslouchal žebrák, kterak větry lkají. –
Les bambusů byl z dálky roven mraku.
V té chvíli, když tak dumal ve svém trudu,
on zavržený a poslední z lidí,
kdy jako supa, jenž po lupu slídí,
zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu,
v té chvíli ozvaly se rány pádné
na dvéře chaty, padaly tak prudce,
že hádat mohl, jak se chvějí ruce,
jež bušily je. V této noci chladné
kdo u něho cos pohledávat může,
čí v proklatců čtvrt zajít můž’ krok bludný?
kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny
by napit šel se? – Otevřel, zřel muže.
Stál v šeru před ním jako cedr přímý
jsa opatrně zahalen v plášť řasný,
svit hvězdný linul se mu z očí jasný
a tilaky měl kresbu mezi nimi.
Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval
do tváře jeho, z níž proudila záře
tak jemná, jako plný měsíc v páře
když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval.
Pak pravil, jeho slova hudbou zněla:
„Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci;
já děkovat ti musím, co v mé moci,
tě odměnit; čas letí jako střela
a málo mně ho zbývá do svítání,
než odejdu, a proto poslyš krátce!“
Žebráku bylo jako ve pohádce,
sed’ na lože a skráň zaclonil dlaní.
„Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“
a řásný plášť při slovech s beder strhnul
a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul
a v očích kmeta tím rost’ neustále.
„Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši,
jež spala tvrdě, já tě viděl z rána,
tvé šaty hadry, a tvé tělo rána,
tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší.
Já tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; já viděl,
proč ty máš trpět, když já tonu v pychu,
a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu,
já před sluncem se člověkem být styděl.
Co z démantů já řetěz kolem hrdla
si ovíjím – ty škrabeš hnis svých vředů,
ty v prachu, kalu, červů žiješ středu
a za pokrm ti stačí datle stvrdlá.
A já se ptal: Čím tento člověk zhřešil?
Proč bídný jest, proč já mám býti králem?
A v žití poprv zachvěl jsem se žalem
a poprv jeho těžký spor jsem řešil.
A přes den rostla propast v duši mojí,
dům otce opustil jsem za soumraku
a prosím tebe nyní, slzy v zraku,
dej dále proudit svojí lásky zdroji,
cos ve mně začal, dokonej svou rukou!
Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu!
Ne první víc, chci poslední být z lidu,
chci jeho trudem žít a jeho mukou!
Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý,
chci myšlence dát věčnosti tu pídi,
již zveme život, – kol však po mně slídí,
a proto prosím, starče, půjč mi šaty;
zder obličej můj a pomaž jej špínou,
půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou,
tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou
a doplazím se v lesů klenbu stinnou.
Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“
I roztáh’ ruce a pláč sotva dusil;
kmet na kolena před ním klesnout musil
a slíbat jeho slzy opálové.
Lkal: „,Dovol, ať jdu s tebou, v klidu svatém
přej žít mi v poušti s tebou řadem roků;
chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“
On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“
A rychle šat byl změněn, zakuklení
pak oba vyšli. Stromů haluzemi
chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi
sto letlo sluhů v divém pobouření.
„Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane!
kdo k vůli pariu by pozved’ páže?‘“
A v skutku, plaše minuly je stráže,
juž město v dáli jako z mlhy stkané.
Po pěti dnech tak velkou řeku stihli,
hlať její tratila se pod lotosy,
co květ, v svém luně neslo perly rosy
a opic shluky před nimi se mihly,
a papouškové jak plameny živé
se po lianech houpali, sta očí
se listím dívalo, skal na úbočí
jak smaragd květly mechy zádumčivé,
pod hrocha krokem praskala změť sítin,
chlad padal z chlebovníků obrovitých
a lesní včely z úlů v stromech skrytých
se rojily a ghazell stáda z mýtin.
„Zde zůstanem,“ řek’ Buddha. Tak se stalo,
a mechy kol že měkčí byly rázem
a stromy květy všecky střásly na zem,
kde stanuli, v tom žebráku se zdálo.
A banan spustil liany své všecky,
dvé větví sklonil proti skále v střechu,
a jejich šerem vyrůstaje z mechů
hrál modrý zvonek jako pohled dětský.
Tak žili tady; skrz těch lian clonu
se dívali na pouť hvězd neustálou,
před větry vzadu ochráněni skálou
ve stálém dešti květů, v moři tónů.
A Buddha vidění měl velká, děsná;
tvář hořela mu, zrak mu blesky planul
a slzí ručej mu až k nohám kanul,
co v nocích štkal, to byla hymna plesná.
To před hvězdami nebesům v tvář znělo:
Jsou všichni lidé bratři rovni sobě,
ten největší, kdo žije ve chudobě,
ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo.
A hloub se nořil v svoje svaté dumy,
kmet poslušně stál stranou, much a střečků
roj odháněl mu i pitvornou smečku
vřískavých opic i papoušků tlumy.
A když stkal Buddha nauku svou svatou,
les opustil, by lidi lidmi učil,
kmet stále s ním; bol, který jeho mučil,
byl jeho bol, stih’ jeho duši vzňatou.
A triumfalný jeho pochod světem
on provázel; když Buddha velké dílo
juž dovršil, když davů chlebem bylo,
co vysnil sám, po shonu dlouholetém
jim starý prales kynul vlídně z dáli,
i chata, jež se ve lianech tratí,
a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí
po první těžké zkoušce, zajásali.
Teď teprv nastal pro ně život pravý,
teď v Bhagavat se ponořili zcela
a v dumě velké pozvednuta čela,
tak snili, v srdcích velký oheň žhavý!
A nořili se hloub až věcí ke dnu,
ve svaté illusi tak zřeli zemi
a nové soustavy se slunci všemi
a s žitím sterým jako bytost jednu.
A necítili divoký cval roků,
jim mořem čas, v něm oni kapky malé,
jež rozplývají se a v neustálé
vln třenici se tratí v celém toku.
A poslední když velká duma svatá,
Nirvany sen, jim sklonila se k skráni,
když naposledy zřeli v slunce plání
a za ním v zářné bezdno Bhagavata,
děl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy
ovijí lotos modrých zvonců květem!“
Ten vzdychl k němu zmírajícím retem:
„Mé tělo bílými je tkáno všudy!“
A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém
tak byli v hrobě – věčnost kol jak moře,
ve důlkách očních svítala jim zoře –
a celý svět kol porosen byl světlem.