1-1
V pariů čtvrti v svojí bídné chatě
1-2
sám ležel na otepi shnilé rýže,
1-3
sny létly, žádný nesklonil se níže,
1-4
jak též by zhrdal ubožákem v blátě.
2-1
Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku,
2-2
jenž roztáh’ křídla až k obzoru kraji;
2-3
naslouchal žebrák, kterak větry lkají. –
2-4
Les bambusů byl z dálky roven mraku.
3-1
V té chvíli, když tak dumal ve svém trudu,
3-2
on zavržený a poslední z lidí,
3-3
kdy jako supa, jenž po lupu slídí,
3-4
zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu,
4-1
v té chvíli ozvaly se rány pádné
4-2
na dvéře chaty, padaly tak prudce,
4-3
že hádat mohl, jak se chvějí ruce,
4-4
jež bušily je. V této noci chladné
5-1
kdo u něho cos pohledávat může,
5-2
čí v proklatců čtvrt zajít můž’ krok bludný?
5-3
kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny
5-4
by napit šel se? – Otevřel, zřel muže.
6-1
Stál v šeru před ním jako cedr přímý
6-2
jsa opatrně zahalen v plášť řasný,
6-3
svit hvězdný linul se mu z očí jasný
6-4
a tilaky měl kresbu mezi nimi.
7-1
Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval
7-2
do tváře jeho, z níž proudila záře
7-3
tak jemná, jako plný měsíc v páře
7-4
když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval.
8-1
Pak pravil, jeho slova hudbou zněla:
8-2
„Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci;
8-3
já děkovat ti musím, co v mé moci,
8-4
tě odměnit; čas letí jako střela
9-1
a málo mně ho zbývá do svítání,
9-2
než odejdu, a proto poslyš krátce!“
9-3
Žebráku bylo jako ve pohádce,
9-4
sed’ na lože a skráň zaclonil dlaní.
10-1
„Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“
10-2
a řásný plášť při slovech s beder strhnul
10-3
a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul
10-4
a v očích kmeta tím rost’ neustále.
11-1
„Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši,
11-2
jež spala tvrdě, já tě viděl z rána,
11-3
tvé šaty hadry, a tvé tělo rána,
11-4
tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší.
12-1
Já tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; já viděl,
12-2
proč ty máš trpět, když já tonu v pychu,
12-3
a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu,
12-4
já před sluncem se člověkem být styděl.
13-1
Co z démantů já řetěz kolem hrdla
13-2
si ovíjím – ty škrabeš hnis svých vředů,
13-3
ty v prachu, kalu, červů žiješ středu
13-4
a za pokrm ti stačí datle stvrdlá.
14-1
A já se ptal: Čím tento člověk zhřešil?
14-2
Proč bídný jest, proč já mám býti králem?
14-3
A v žití poprv zachvěl jsem se žalem
14-4
a poprv jeho těžký spor jsem řešil.
15-1
A přes den rostla propast v duši mojí,
15-2
dům otce opustil jsem za soumraku
15-3
a prosím tebe nyní, slzy v zraku,
15-4
dej dále proudit svojí lásky zdroji,
16-1
cos ve mně začal, dokonej svou rukou!
16-2
Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu!
16-3
Ne první víc, chci poslední být z lidu,
16-4
chci jeho trudem žít a jeho mukou!
17-1
Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý,
17-2
chci myšlence dát věčnosti tu pídi,
17-3
již zveme život, – kol však po mně slídí,
17-4
a proto prosím, starče, půjč mi šaty;
18-1
zder obličej můj a pomaž jej špínou,
18-2
půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou,
18-3
tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou
18-4
a doplazím se v lesů klenbu stinnou.
19-1
Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“
19-2
I roztáh’ ruce a pláč sotva dusil;
19-3
kmet na kolena před ním klesnout musil
19-4
a slíbat jeho slzy opálové.
20-1
Lkal: „,Dovol, ať jdu s tebou, v klidu svatém
20-2
přej žít mi v poušti s tebou řadem roků;
20-3
chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“
20-4
On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“
21-1
A rychle šat byl změněn, zakuklení
21-2
pak oba vyšli. Stromů haluzemi
21-3
chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi
21-4
sto letlo sluhů v divém pobouření.
22-1
„Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane!
22-2
kdo k vůli pariu by pozved’ páže?‘“
22-3
A v skutku, plaše minuly je stráže,
22-4
juž město v dáli jako z mlhy stkané.
23-1
Po pěti dnech tak velkou řeku stihli,
23-2
hlať její tratila se pod lotosy,
23-3
co květ, v svém luně neslo perly rosy
23-4
a opic shluky před nimi se mihly,
24-1
a papouškové jak plameny živé
24-2
se po lianech houpali, sta očí
24-3
se listím dívalo, skal na úbočí
24-4
jak smaragd květly mechy zádumčivé,
25-1
pod hrocha krokem praskala změť sítin,
25-2
chlad padal z chlebovníků obrovitých
25-3
a lesní včely z úlů v stromech skrytých
25-4
se rojily a ghazell stáda z mýtin.
26-1
„Zde zůstanem,“ řek’ Buddha. Tak se stalo,
26-2
a mechy kol že měkčí byly rázem
26-3
a stromy květy všecky střásly na zem,
26-4
kde stanuli, v tom žebráku se zdálo.
27-1
A banan spustil liany své všecky,
27-2
dvé větví sklonil proti skále v střechu,
27-3
a jejich šerem vyrůstaje z mechů
27-4
hrál modrý zvonek jako pohled dětský.
28-1
Tak žili tady; skrz těch lian clonu
28-2
se dívali na pouť hvězd neustálou,
28-3
před větry vzadu ochráněni skálou
28-4
ve stálém dešti květů, v moři tónů.
29-1
A Buddha vidění měl velká, děsná;
29-2
tvář hořela mu, zrak mu blesky planul
29-3
a slzí ručej mu až k nohám kanul,
29-4
co v nocích štkal, to byla hymna plesná.
30-1
To před hvězdami nebesům v tvář znělo:
30-2
Jsou všichni lidé bratři rovni sobě,
30-3
ten největší, kdo žije ve chudobě,
30-4
ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo.
31-1
A hloub se nořil v svoje svaté dumy,
31-2
kmet poslušně stál stranou, much a střečků
31-3
roj odháněl mu i pitvornou smečku
31-4
vřískavých opic i papoušků tlumy.
32-1
A když stkal Buddha nauku svou svatou,
32-2
les opustil, by lidi lidmi učil,
32-3
kmet stále s ním; bol, který jeho mučil,
32-4
byl jeho bol, stih’ jeho duši vzňatou.
33-1
A triumfalný jeho pochod světem
33-2
on provázel; když Buddha velké dílo
33-3
juž dovršil, když davů chlebem bylo,
33-4
co vysnil sám, po shonu dlouholetém
34-1
jim starý prales kynul vlídně z dáli,
34-2
i chata, jež se ve lianech tratí,
34-3
a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí
34-4
po první těžké zkoušce, zajásali.
35-1
Teď teprv nastal pro ně život pravý,
35-2
teď v Bhagavat se ponořili zcela
35-3
a v dumě velké pozvednuta čela,
35-4
tak snili, v srdcích velký oheň žhavý!
36-1
A nořili se hloub až věcí ke dnu,
36-2
ve svaté illusi tak zřeli zemi
36-3
a nové soustavy se slunci všemi
36-4
a s žitím sterým jako bytost jednu.
37-1
A necítili divoký cval roků,
37-2
jim mořem čas, v něm oni kapky malé,
37-3
jež rozplývají se a v neustálé
37-4
vln třenici se tratí v celém toku.
38-1
A poslední když velká duma svatá,
38-2
Nirvany sen, jim sklonila se k skráni,
38-3
když naposledy zřeli v slunce plání
38-4
a za ním v zářné bezdno Bhagavata,
39-1
děl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy
39-2
ovijí lotos modrých zvonců květem!“
39-3
Ten vzdychl k němu zmírajícím retem:
39-4
„Mé tělo bílými je tkáno všudy!“
40-1
A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém
40-2
tak byli v hrobě – věčnost kol jak moře,
40-3
ve důlkách očních svítala jim zoře –
40-4
a celý svět kol porosen byl světlem.