Žebrák Buddhův.

Jaroslav Vrchlický

V pariů čtvrti v svojí bídné chatě sám ležel na otepi shnilé rýže, sny létly, žádný nesklonil se níže, jak též by zhrdal ubožákem v blátě. Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku, jenž roztáhkřídla k obzoru kraji; naslouchal žebrák, kterak větry lkají. – Les bambusů byl z dálky roven mraku. V chvíli, když tak dumal ve svém trudu, on zavržený a poslední z lidí, kdy jako supa, jenž po lupu slídí, zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu, v chvíli ozvaly se rány pádné na dvéře chaty, padaly tak prudce, že hádat mohl, jak se chvějí ruce, jež bušily je. V této noci chladné kdo u něho cos pohledávat může, čí v proklatců čtvrt zajít můžkrok bludný? kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny by napit šel se? – Otevřel, zřel muže. Stál v šeru před ním jako cedr přímý jsa opatrně zahalen v plášť řasný, svit hvězdný linul se mu z očí jasný a tilaky měl kresbu mezi nimi. Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval do tváře jeho, z níž proudila záře tak jemná, jako plný měsíc v páře když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval. Pak pravil, jeho slova hudbou zněla: Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci; děkovat ti musím, co v moci, odměnit; čas letí jako střela a málo mně ho zbývá do svítání, než odejdu, a proto poslyš krátce!“ Žebráku bylo jako ve pohádce, sedna lože a skráň zaclonil dlaní. Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“ a řásný plášť při slovech s beder strhnul a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul a v očích kmeta tím rostneustále. Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši, jež spala tvrdě, viděl z rána, tvé šaty hadry, a tvé tělo rána, tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší. tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; viděl, proč ty máš trpět, když tonu v pychu, a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu, před sluncem se člověkem být styděl. Co z démantů řetěz kolem hrdla si ovíjímty škrabeš hnis svých vředů, ty v prachu, kalu, červů žiješ středu a za pokrm ti stačí datle stvrdlá. A se ptal: Čím tento člověk zhřešil? Proč bídný jest, proč mám býti králem? A v žití poprv zachvěl jsem se žalem a poprv jeho těžký spor jsem řešil. A přes den rostla propast v duši mojí, dům otce opustil jsem za soumraku a prosím tebe nyní, slzy v zraku, dej dále proudit svojí lásky zdroji, cos ve mně začal, dokonej svou rukou! Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu! Ne první víc, chci poslední být z lidu, chci jeho trudem žít a jeho mukou! Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý, chci myšlence dát věčnosti tu pídi, již zveme život, – kol však po mně slídí, a proto prosím, starče, půjč mi šaty; zder obličej můj a pomaž jej špínou, půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou, tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou a doplazím se v lesů klenbu stinnou. Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“ I roztáhruce a pláč sotva dusil; kmet na kolena před ním klesnout musil a slíbat jeho slzy opálové. Lkal: „,Dovol, jdu s tebou, v klidu svatém přej žít mi v poušti s tebou řadem roků; chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“ On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“ A rychle šat byl změněn, zakuklení pak oba vyšli. Stromů haluzemi chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi sto letlo sluhů v divém pobouření. Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane! kdo k vůli pariu by pozvedpáže?‘“ A v skutku, plaše minuly je stráže, juž město v dáli jako z mlhy stkané. Po pěti dnech tak velkou řeku stihli, hlať její tratila se pod lotosy, co květ, v svém luně neslo perly rosy a opic shluky před nimi se mihly, a papouškové jak plameny živé se po lianech houpali, sta očí se listím dívalo, skal na úbočí jak smaragd květly mechy zádumčivé, pod hrocha krokem praskala změť sítin, chlad padal z chlebovníků obrovitých a lesní včely z úlů v stromech skrytých se rojily a ghazell stáda z mýtin. Zde zůstanem,“ řekBuddha. Tak se stalo, a mechy kol že měkčí byly rázem a stromy květy všecky střásly na zem, kde stanuli, v tom žebráku se zdálo. A banan spustil liany své všecky, dvé větví sklonil proti skále v střechu, a jejich šerem vyrůstaje z mechů hrál modrý zvonek jako pohled dětský. Tak žili tady; skrz těch lian clonu se dívali na pouť hvězd neustálou, před větry vzadu ochráněni skálou ve stálém dešti květů, v moři tónů. A Buddha vidění měl velká, děsná; tvář hořela mu, zrak mu blesky planul a slzí ručej mu k nohám kanul, co v nocích štkal, to byla hymna plesná. To před hvězdami nebesům v tvář znělo: Jsou všichni lidé bratři rovni sobě, ten největší, kdo žije ve chudobě, ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo. A hloub se nořil v svoje svaté dumy, kmet poslušně stál stranou, much a střečků roj odháněl mu i pitvornou smečku vřískavých opic i papoušků tlumy. A když stkal Buddha nauku svou svatou, les opustil, by lidi lidmi učil, kmet stále s ním; bol, který jeho mučil, byl jeho bol, stihjeho duši vzňatou. A triumfalný jeho pochod světem on provázel; když Buddha velké dílo juž dovršil, když davů chlebem bylo, co vysnil sám, po shonu dlouholetém jim starý prales kynul vlídně z dáli, i chata, jež se ve lianech tratí, a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí po první těžké zkoušce, zajásali. Teď teprv nastal pro život pravý, teď v Bhagavat se ponořili zcela a v dumě velké pozvednuta čela, tak snili, v srdcích velký oheň žhavý! A nořili se hloub věcí ke dnu, ve svaté illusi tak zřeli zemi a nové soustavy se slunci všemi a s žitím sterým jako bytost jednu. A necítili divoký cval roků, jim mořem čas, v něm oni kapky malé, jež rozplývají se a v neustálé vln třenici se tratí v celém toku. A poslední když velká duma svatá, Nirvany sen, jim sklonila se k skráni, když naposledy zřeli v slunce plání a za ním v zářné bezdno Bhagavata, děl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy ovijí lotos modrých zvonců květem!“ Ten vzdychl k němu zmírajícím retem: tělo bílými je tkáno všudy!“ A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém tak byli v hroběvěčnost kol jak moře, ve důlkách očních svítala jim zoře a celý svět kol porosen byl světlem.

Patří do shluku

nymfa, faun, satyr, syrinx, čilimník, hélios, kentaur, flétna, jilm, helios

264. báseň z celkových 333

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Pomsta gnomů. (Jaroslav Vrchlický)
  2. LEGENDA O SV. PROKOPU (Jaroslav Vrchlický)
  3. Leknín. (Jaroslav Vrchlický)
  4. II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (Jaroslav Vrchlický)
  5. Drama. (Jaroslav Vrchlický)
  6. DUBŮM ROŽMBERSKÉHO RYBNÍKA. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Terra sancta. (Xaver Dvořák)
  8. LETNÍ ZÁTIŠÍ. (Josef Svatopluk Machar)
  9. Letní večer. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Po letech. (Jaroslav Vrchlický)