Noc prchá k lesům; z tmavé její číše
den mladý pije zlato červánkové,
nad obzor mlhy vznášejí se výše
a hloub se noří v moře blankytové;
snad táhnou s nimi plaché noci snové...
Nad rybníkem, hle, bílé páry hrají
a každou chvílí v tvary splynou nové,
z nich blesky slunce mocně prokmitají;
či snad jsou závojem, ve kterém bůh se tají?
Ó jestli kdy, tož nyní bůh je blízko!
ó jestli kdy, teď zjevuje se světu!
teď mluví k zemi; pohleď na křovísko,
kde rosy lesk se snoubí s leskem květů;
i z osení jak skřivan vzpjal se k letu!
Kol hlavy mé neznámé, tiché vlání,
jak tisíc kol by modlilo se retů;
v to ticho teď zvon vdech’ své ave ranní
a borů svěží šum se mísí v jeho lkání.
A mluví zvon: „V života vlnobití,
ó poutníče, když hvězda tvoje hasne,
výš k nebi hleď! dnes ve blescích se vznítí
a v noci má zas modro své juž jasné.
Ó věř jen, věř! toť cíl tvé pouti časné!
A když tvůj duch ve věčnosti číš skane,
jak hvězda s víček noci tmavořasné,
tou vírou on před trůnem boha stane
a jeho dechnutím k věčnému žití vzplane!“
A mluví bor: „Jen příroda jest bohem,
jen v ní to zřídlo nesmrtelné síly;
kam ona svým se plným skloní rohem,
tam vzplanou slunce, bují květ i býlí,
z nichž ani prášek v nic se nerozptýlí!
A člověk? Blud vždy bude jeho věnem,
dokud se k ní jak k matce neuchýlí,
co krůpěj zmizí v moři rozbouřeném,
však ona půjde dál v svém toku neproměnném!“
Ztich’ zvon i les. – Já mlčky hlavu skláním
a duch se chvěje v pochyb víru sterém,
zde mezi žitím, mezi umíráním,
zde mezi jitrem, mezi předvečerem –
ó Pane, rci, kam dojdeme tím šerem?
kde cíl jest náš?... kol vidím všecko kvésti,
i vlny zřídla jistým plynou směrem,
ve výši skřivan jásá ve svém štěstí,
vše kráčí cestou svou – jen člověk na rozcestí!