Reformace.
Je třeba vždycky něco reformovat
na našich pojmech, zvycích, nazírání,
je třeba vždycky nové formy kovat,
v nichž člověčenstva ideal se hrání.
Chtěl Kristus láskou k všem pomoci světu,
to meta nejvyšší vždy snah všech byla,
však napověděl pouze hlavní větu,
že láska všeho přístavem – ta zbyla.
Leč do té všední neúprosné vřavy
ta slední apotheosa jest malá,
kde o kus chleba hřmí a hlučí davy,
je parou, proti které trčí skála.
Tož skála sobectví a ješitnosti,
o kterou se i božská láska tříští,
chceš soucit za ni dáti přítomnosti
k všem trpícím tom volném na bojišti?
Zda soucit neklame jak láska klamá?
Hoď krásu jim, snad ona bohorovná
svou duhu smíru sklene nad to drama
a protivy vše idealně srovná.
76
A nesrovná-li – co pak lidstvu zbude,
kde láska, soucit, krása nepostačí?
Vše bude sprosté, banální a chudé,
pak věštec tvář svou musí halit v pláči.
Víc nemáme již! – Marná všecka práce
a marná naše snaha proti zlobě,
rolničkou frašky zazní reformace
jak šaška škleb – na idealu hrobě.
77