Reformace.

Jaroslav Vrchlický

Reformace.
Je třeba vždycky něco reformovat na našich pojmech, zvycích, nazírání, je třeba vždycky nové formy kovat, v nichž člověčenstva ideal se hrání. Chtěl Kristus láskou k všem pomoci světu, to meta nejvyšší vždy snah všech byla, však napověděl pouze hlavní větu, že láska všeho přístavem – ta zbyla. Leč do té všední neúprosné vřavy ta slední apotheosa jest malá, kde o kus chleba hřmí a hlučí davy, je parou, proti které trčí skála. Tož skála sobectví a ješitnosti, o kterou se i božská láska tříští, chceš soucit za ni dáti přítomnosti k všem trpícím tom volném na bojišti? Zda soucit neklame jak láska klamá? Hoď krásu jim, snad ona bohorovná svou duhu smíru sklene nad to drama a protivy vše idealně srovná. 76 A nesrovná-li – co pak lidstvu zbude, kde láska, soucit, krása nepostačí? Vše bude sprosté, banální a chudé, pak věštec tvář svou musí halit v pláči. Víc nemáme již! – Marná všecka práce a marná naše snaha proti zlobě, rolničkou frašky zazní reformace jak šaška škleb – na idealu hrobě. 77

Kniha Duše-mimóza (1903)
Autor Jaroslav Vrchlický