S prostým srdcem, s těžkou hlavou,
ve prachu můj ideal,
málo dní jen před popravou,
k níž teď jdeme chodbou tmavou,
pamatuješ, co jsem psal?
Dobře pochopils můj žal,
dobře velkou cenu žití.
„Já nechci ještě mříti!“
Tak jsme žili vedle sebe,
docela si neznámí,
a jen modrý proužek nebe
chvěl se okny nad námi.
Za zdí tenkou moje vzdechy
slyšel jsi, můj velký žal
bez útěchy,
zítra na popravu jíti!
Tak jsi ona verše psal,
„já nechci ještě mříti!“
Vycítil jsem žití tvoje,
mládí to a radost jen,
umřít jak má bez úkoje
zpupných násilníků plen.
Ovšem, nevědí, co činí,
svobody že maskou stíní
popraviště, krve kal.
A tak jsem ty verše psal.
„Já nechci ještě mříti!“
Musila’s je tušit věru...
Slyšela’s, jak orloj bije
v dlouhých chodeb smutném šeru,
jak ta zpilá luza vyje,
příšerná jak maska stinná,
tam se zvedá guilotina!
Půjdeme tou cestou spolu,
ve hrdém, však němém bolu
mladost tvá – má poesie,
láska tvá – můj ideal;
tak jsem ony verše psal,
a v ně složil svoje žití.
„Já nechci ještě mříti.“
Sešli jsme se – co chceš více,
půjdem spolu dál a dál...
Však mne pálí zřítelnice
slzami – pro marné žití,
nejvíc však pro verše ony,
prasklé struny, puklé zvony,
jichž jsem více nedopsal.
Já nechci ještě mříti!
André Chénier...
Buď s Bohem – musím jíti!