Jak potopa na nízké kolem luky
se řeka rozlila, v té vodě shlíží
se nebe sivé jako perleť matná,
roj velkých ptáků k ploše vln se níží
jak mračen šedé, popelavé shluky,
jež honí nebem větrů peruť chvatná.
Kol ticho. Jako přeludy jsou ptáci,
jich stíny po rozlitých vodách letí
jak oblaků hra, křídlo nezašustí
a sotva s perutí těch šedé změti,
jak větrem unášena v dál se ztrácí,
se vloček peří bělavého spustí.
Dál v obzor voda, místy suchá tráva
z lonského léta nebo klasy třtiny
se noří blankytného ze zrcadla,
dál holých topolů se kreslí stíny
a ještě dále stříška věže vstává,
jak celá ves by byla do vln padla.
To ticho náhle lovce výstřel drtí,
a s křídlem raněným pták ve oblouku
se kácí, druhů pokřik letí za ním;
hrot loďky brázdí zatopenou louku
a hlasný hovor nad kořistí smrti
a jásot lovce letí k pustým stráním.
A nad vod těchto zamyšlenou tiší
zní křídlo smrti! Člověk nevyhne se
té světa vládkyni, kam vkročí v světě;
nad jarní loukou jak v podzimním lese,
ve poli klasném jak v oblačné výši
smrt čeká všady v zimě jako v létě.
A všady vládne neúprosná, děsná!
Ten výstřel náladu mi jarní skalil,
zem stůl mi byla, smrť kde strojí hody,
a život víno, jež bůh v číš jí nalil,
a smutná, kam jen hled’ jsem, byla vesna,
v krev plály na louce ty tiché vody.