Když před lety první zněl pro Tebe kvil,
já tenkráte myslil, že šťastný jsem byl,
že poznal jsem život i jeho cíl –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
To maska jen byla, kýs neznámý bůh
strh’ mi ji rázem, snů konec i tuch;
dnes k požitku němý, k slávě jsem hluch –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A brzy jsem poznal celý ten trud,
ten zápas, to pachtění, velký ten blud,
ten před vlastní bídou zoufalý stud –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A brzy jsem poznal, že věrnost je klam,
jak mnoho jsem vědět chtěl, málo jak znám –
že ve víru zástupů vždycky jsem sám.
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A bludičky, slávy ten prchavý lesk,
ten fosfornou září též v oko mi blesk’,
s ním však ten prastarý ozval se stesk: –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
Tak dneška se třímám, jitro mi sen,
noc Nirvany zvěst mi – mukou je den,
mé písně jen větrem vzdutý vír pěn –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
S dnem po dnu se rvu a Ty tichounce spíš,
jen tiskneš si blíže k rtům Nepenthu číš,
co snem jest, co životem sotva juž víš –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A nad Tebou vyrůstá hloží a pýr
a kol Tebe uhání šílený vír,
já míru mám přání jen, Ty však máš mír –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
Ach, bubliny! Splasknem, jak stiší se pláň,
chceš chytat je, vlhká jen zbude ti dlaň,
ó splaskni též, bublino, v Nirvany daň,
jen tam, tam všecko se ztiší –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?