Před Tarquiniem, který „pyšný“ slul,
se objevila žena kostnatá,
ret, jak by vichr uschlým listem hnul,
se zatřás, k ňadrům hlava kosmatá
jak hlava lvice sklonila se níž:
„Zde svitků, králi, sedm – nekoupíš?“
– „Co číst mám v nich?“ se ptal mrzutě král.
„Že umru, jako jsem se narodil?
Že jiný po mně vládnout bude dál?
Ne, poklad svůj bych nerad vyhodil
za věštby, jejichž smysl temný jest,
jim kvůli Osud nezmění svých cest.“
– „Tak nechceš koupit? Dobrá, nech tak být!“
a vzala vážně jeden žlutý list,
v žár, na krbu jenž plál až v jeho štít,
jej vrhla: „Vina tvá, že’s nechtěl číst!“
A s šesti druhými jak přelud, sen,
než král se nadál, plížila se ven.
Po týdnu opět jako dýmu sloup
se zjevila a svitků nesla šest.
Král zachvěl se, jak zjev ten před něj vstoup’,
sám ptal se, jaká cena svitků jest.
„Za sedm bylo míň, za šest je víc!“
a škodolibě stáhla svrasklou líc.
– „Ne, nekoupím!“ A v plamen poznova
list vržen druhý. S pěti v náručí
se odplížila žena bez slova,
jak severák to krbem zahučí,
král hlavou kroutil, rval si černý vlas.
A po týdnu tu byla žena zas.
„Jak, pověz, ženo, kupovati mám,
když obsah listů těch mi tajemstvím?“
– „Co tobě po něm, jen když já jej znám,“
mu řekla žena, „pravdou jest, co dím.“
– „Co stojí listů pět?“ – „Víc desetkrát,
než za první jsi, králi, nechtěl dát.“
A pátý v plamenech se skroutil v tom
a žena současně s ním zmizela
a síní zaznělo to, jako hrom
když v skalách zní, než zmlkne docela.
Král mrzut byl a vousy sobě rval
a za týden zas proti ženě stál.
„Proč“ – než jej oslovila, sám k ní děl,
„jest vždycky větší cena listů tvých?“ –
– „Jen kdybys, králi, potěžkat je chtěl,
já nevím, zda-li bysi jeden zdvih’.“
– „Dej list mi sem!“ – „Jej zaplať, dříve ne!“ –
Již jazyky jej zhltly plamenné.
„Tři ještě mám!“ za týden pravila.
„Chceš koupit je?“ – „Chci vědět, co je v nich!“
– „Z Park jedna tam svou přízi navila,
než dočteš, věř, sšedivíš jako sníh!“
– „A proto čet’ bych? A snad vlastní zmar?“
Než dořekl, list třetí letěl v žár.
Ta tvrdošíjnost krále dráždila,
za týden věštka s dvěma byla tu.
– „Co přicházíš zas, bys mne vraždila?“
král ve divokém zařval záchvatu.
„Já nechci koupiti – co na mně chceš?
Vždyť ze všeho, co’s děla, čiší lež!“
Tu vztýčila se k stropu stařena.
„Ty, králi, bídnou lež jsi prohodil!“
(hlas její zněl jak z jeskyň ozvěna),
„ty neumřeš, jak jsi se narodil,
ne přirozeně, jak jsi přišel v svět,
leč násilnicky, zavražděn a klet!
A po druhé jsi opět drze lhal,
když pravil’s, jiný že po tobě zas
dál bude vládnout, novou lež jsi stkal,
neb jiné k vládě přivede pak čas...“
– „Jí, stráže, chopte se a prokleté
dva zbylé pergameny vyrvete!“
Však nežli do veřejí vpadla stráž,
od krbu větší požár v stíny leh’. –
– „Ten jeden aspoň, který v ruce máš,
mi prodej, ženo! Všecko zaň dám hned!
Jak za všech sedm!“ – Ale marný křik,
plam tryskl k stropu, žena znikla v mžik.
„Já zaslepenec!“ král se tloukl v leb.
„Ji přiveďte za cenu listů všech!“ –
Vše marno. Pokud živ jest, drahý chleb
pro věštce bývá... Bez přátelských ech
jde dál, až zmizí Sibylla jak mhou.
Pak vědí teprv, proč si vlasy rvou.