Andělů tvary idealných v duši nesa,
na novém tvoření Pán kochati se jal,
čím srdci kvíleti lze v světě a čím plesá,
z všech živlů kosmických nejlepší prvky spjal
v andělů tvary.
Z všech květin výdechy i barvy a pel stkal,
čím dýší srázy hor i kout lesního plesa,
čím bouří ocean a mlkne tiše skal.
Na křídlech mrákoty se Iblis kolem třesa
dřív zoubku hadímu vše otravný jed vzal
a v dílo Radosti, žluč s hněvem v hrudi běsa,
se snesa utajen v stín edenského lesa,
co stačil, nakapal
v andělů tvary.
Jen málo schází, mohla býti dokonalá.
Má v póse vděk antické štíhlé vásy,
nechtíc a nevědouc gracie neustálá...
jí málo schází.
I tam, kde příroda jí méně krásy dala,
jí z ženství v hmotu tolik světla vchází,
že vždycky dost ho má, by v rozkoš muži vzplála.
Své Krása reflexy jí v pozdní záři hází,
ať Juno básně jest, snů Víla malá,
by mrzkost zdeptala, jež hadem kol se plazí,
jí málo schází.
Své dílo vida v posled pokažené,
lstí Iblisa, se Tvůrce zamyslil,
víc čisté nebylo a něhou prostoupené,
tak slunce viděl, přes něž kouř se žene,
jak vásu, zmaru duch, kam nehtem ryl,
své dílo.
Zlým jedem vše mu Satan otrávil,
že stálo před ním kusé, bezecenné...
Tu svojí velebou je plně zachránil.
Tak z ženy teprv láskou dovršené
se vzpjalo Mateřství, budoucna velký cíl,
jím Iblis poražen v prach k ohvězděné
žen výšce zří, již marně potupil,
Pán žehná Mateřství, jímž pro vždy prostoupil
své dílo.
Buď zdráva! – Caesara jak zdravili,
když barbar v scenu vstoup, jež krví tmavá,
Ty, jejíž vděky světy zdávily,
buď zdráva!
Sny o kráse tvé dávno ztrávily
krev, která v žilách sopečně vře žhavá,
tvou kontemplací jsme se znavili.
Ty svěží vždy, ať mračná, usmívavá,
ať Madonna! ti, Lilith! pravili,
za jménem Žena v plné slávě vstává...
Buď zdráva!