Hor obrysy se v dálce modrají,
ze skály v pravo pěnivý zdroj tryská
a roste v řeku, jejímž po kraji
se niva šíří táhlá na pastviska,
kde v levo skalisk čela větrají,
se tulí v palem stín pastýřská víska,
pár stanů napřed jako předvoj stojí,
tlum jezdců u nich ve východním kroji.
Je večer; z pastvin zvolna stáda ženou,
psi shánějí z luk rozptýlený brav,
jenž sem tam zdroje postříkaný pěnou
ve chvatu okusuje stonky trav,
za stádem koz, kde v dálku zamlženou
se obzor tmí, se béře stádo krav,
a voli ve jhu primitivních pluhů
jdou v kroku houpavém a těžkém z luhů.
Pod stanem sedí zadumaný kmet,
zří v dálku, jež se modrou parou kouří,
skráň rozryta jak pole stopou let
a sledy nese těch, jež přestál, bouří.
Teď klidněj’ na potomstva patří květ,
a pakli duma jeho čelo chmouří
a tlumí oka vlídnost, které září,
to víc je zvykem rozvážného stáří.
A vedle stanu potok v pouto jat
je vtěsnán dřevěného do koryta,
tam dívky prostý zvedajíce šat
v džbán vody nabírají, která lítá
jim v tříšti perel kol růžových pat
a smědých lýtek; mnohá krůpěj kmitá
se v změti vlasů, na obrubě řízy
v červáncích planouc jako démant ryzí.
Muž o křemen dál brousí nástroj tupý,
zpod kovadliny lítá jisker vír,
dál mladíků se tísní hnědé tlupy,
sval ocel, skála šíj, zjev bohatýr.
Za stanem v pozadí se ženy kupí,
ty mléko sbírají na tučný sýr,
ty drhnou nádoby, ty v pestrém roji
tam suší prádlo a tam děti kojí.
Tlum starších hochů na písku se honí,
kde vážný velbloud leže hlavou kývá,
ti válí se, ti hřívu pletou koni,
jenž zvyklý hrám jich klidně kol se dívá,
a nejdál dívka dlaní zrak si cloní,
zří v dálku, zdali volá nebo zpívá,
to gobelin neřekne, však tvář ta smavá
dí bezpečně – milence očekává.
To onen pastýř jest, jenž za svým stádem
půl halen v prachu vír sem kráčí blíž,
hlas jehož v písni měkkým zvučí spádem,
ret jeho sladší nežli mléka číš;
on přijde jistě, hvězdná noc až chladem
ji překvapí, jak potom v dumnou tiš,
do vytí divé a vzdálené zvěře
polibek zazní, jejž z úst rád jí béře!
Ó žití sladké, jednotvárné, milé!
kdy den roven dnu jako listu list,
ó lidstva prvotní vy šťastné chvíle
vždy plných zásobáren, plných hnizd!
Zpět pouze jak v snu může oko zpilé
na staré přízi prostý děj váš číst:
Oč lepší jsme, oč dál jsme, ptát se v duchu
v děl hromu, v páry hvizdu, v kladiv ruchu?