Když podmanil si Salomon vše satany a džiny,
když hvězdy nebe spočítal, vnik’ v moře prohlubiny,
ze Saby moudrá královna, jež před ním oněměla,
s ním vlídně když se loučila, to do ucha mu děla:
„Znáš, králi, všecko! Před tebou Bůh stojí jako ďábel,
a neznáš strom jen života, jenž ční tam, kde byl Bábel,
v tom stromu tam dva zakletí se andělové tají,
ti pravou podstať života a zdroj a cíle znají.
Ten jeden nocí oděný, ten nazývá se Harut
a druhý světlem zářící, to bratr jeho Marut,
ti oba stáli nejblíže, když Jahvé tvořil světy,
když nad hlinou, zkad člověk vstal, se zachvěly mu rety.
Neb původně Pán z člověka chtěl vyšší bytost stvořit,
před kterou trůny, knížata se měly s úctou kořit,
měl člověk po něm první být, syn, pravý dědic boží,
měl slunce mít za diadem a měsíc za podnoží.
Do hlíny dechnul Hospodin, ta začala se chvěti,
neb dechem jeho pohnula se láska v kalné změti.
Pán pravil k duchům: Klekněte, teď překonat chci sebe,
však Harut smál se s Marutem, až chvělo se kol nebe.
A jak dech’ Jahvé, Harut dech’ a rychle Marut za ním,
a dech jich zkazil závistný, co bylo tvůrčím pláním,
a člověk povstal v kráse své a síle – ne však celý,
půl hmota věčně spoutaná, půl seraf zlatoskvělý.
Tu rozhněval se Hospodin, že v největším svém díle
byl schvácen těmi Iblisy a zmaten v svojí síle,
je s neb svrh’ a zaklel v strom na místě, kde pak Abel
od bratra bídně zabit byl a pozděj kde stál Bábel.
Jak pravila jsem, všecko znáš, ó velký Salomone,
jak před měsícem hvězdy jdou za tiché noci vonné,
před tebou světa národy se koří v šírém kraji,
jen ty dva neznáš anděle, jež cíl života znají.“
To řekla mu a odjela s velbloudy, se soumary.
Král zůstal, v srdci divý žal a v hlavě divé žáry,
jej nebavilo žezlo víc ni Jehovy chrám nový,
ni citaristů, pěvců sbor, ni prorok s věštby slovy.
Jej nebavily vinice, kde druhdy v luny svitu
svou navštěvoval zářící a černou Sulamitu,
jej nebavily cedrových paláců zlaté síně,
ni nahé před ním tančící egyptské otrokyně.
Banaju k sobě zavolal, když večer se juž šeřil,
mu Jerusalem chrám i tvrz a celou říši svěřil,
a nikdo neměl věděti, že jako poutník prostý
se vydal cestou k Bábelu přes pustiny a mosty,
že jako žebrák putoval od vesnice dál k městu,
jak cizinec se vyptával, kde pravou najde cestu,
až zemdlený a vysílen po dlouhé stanul pouti,
po zmatku lidských jazyků kde v prach se Bábel hroutí.
Věž gigantická v rozvalech se táhla v dálku tmavou
a vítr smutně pohrával po římsách s hustou travou,
co kamenem bys dohodil, fík tměl se zakrsalý
a větví jeho rozsochy jak ruce tmou se zdály.
V tom stromě směrem k východu byl zaklet černý Harut,
v tom stromě směrem k západu byl zaklet bílý Marut;
tam oba věky sídlili a často v noční chvíli
své kletby slali ku hvězdám, kdy šakalové vyli.
Ku stromu přišel Salomon, on přišel od východu,
a na kmen tiše zaklepal: „Já král jsem lidských rodů,
ty promluv, černý anděle, rci, ký je pramen žití,
ký jeho cíl jest poslední, dej vody, já chci píti!“
A ze stromu to zaznělo jak v lučině a listí,
když ostrá kosa sekáče se zamihne a svistí:
„Cíl všeho nic jest, k čemu shon, cíl všeho noc je tmavá,
jeť vesmír růže obrovská, jež věčně opadává!“
I podivil se Salomon, na druhou přešel stranu
a na kmen tiše zaklepal jak na zavřenou bránu,
a opakoval prosbu svou, a z hlubin přetajemně
zněl filomely sladký hlas tak dojemně a jemně:
„Cíl života zas život jest, nad kosti, prach a lebky
zas plný rozvlní se klas i travin hedbáv hebký,
den triumf všeho zářící jest v prozpěvu i jase,
jeť vesmír růže obrovská, jež věčně otvírá se!“
I podivil se Salomon a zas šel ku východu
a ptal se: „Kde lze najít mír a souzvuk, lad a shodu?“
A z kmene v odvet zaznělo: „Jen v hrobě, tam se smíří
jen všecky žití protivy; kdo moudrý, tam jen míří.“
A stejnou řekl otázku na stromu straně druhé,
a vesele to znělo zas: „Jen bojuj v seči tuhé,
číš plná pak tě odmění, až v pokraj naplněna,
a spona, jež vše zavírá, cíl všeho, krásná žena.“
I podivil se Salomon a vážil řeči obě:
den Marut byl a Harut noc, i pravil tiše k sobě:
„Ti oba teprv celek jsou, ti oba dohromady
jsou člověk celý, úplný, ó budu dbát jich rady!
Když nejživěji hárá den, noc dostaví se sama,
když radost bývá nejčistší, tu v sled nás lítost sklamá,
číš na dně hořkost ukrývá i nejvíc oslazena,
jak popel ve své hořkosti je nejkrásnější žena.
A věru, nemoh’ Jehova své dílo celé stvořit,
a nemoh’ Marut s Harutem se práci jeho kořit;
je Harut muž, tma, odboj zlý, a Marut žena, něha,
a z obou podstať života nad slunce jasná šlehá.
A nemoh’ v tvoru jediném ty různé sloučit spory,
tu Harut jemu v cestě stál, tam Marut vzpjal své vzdory,
a člověk zůstal troskou jen, a proto musí sníti
po celý život, kterak má své prázdno vyplniti.
A pravdu mají oba dva, zlý Harut, Marut měkký;
vše nic a prach a věčné zas jsou ženské smavé vděky,
jen v hrobě mír a odtucha po vášní burácení,
však přece sladší na ženských jest ňadrech zapomnění.
A pouze ten, kdo obojí můž moudře v dlani svážit,
znát hořkou stránku života a po sladké se snažit,
ten ráno moudře před bohy, před ženou v noci klekne
a smíchem Marut, kletbou zlou jej Harut nezalekne!“
A odešel zas v město své, a pamětliv té rady
líp doved’ pohár ocenit i Sulamity vnady,
však počítaje polibky na nahém dívčím těle,
jak ambry zrna pouštěl z úst verš hořký kazatele.