Žil byl kdys král a syna měl,
zázračné bylo to dítě,
mudrcům šesti povelel
učit ho všem vědám hbitě.
A mudrci se střídali
hodinou k hodině stále
a ve dne v noci hlídali
příštího slavného krále.
V desíti letech princ vše znal
moudrosti hluboké taje,
dráhy hvězd nebem spočítal
i světem daleké kraje.
Zpaměti slovník břichatý
od A až po Ž již uměl
a dlouhé smutné sonaty
na houslích dojemně šuměl.
Učených spisů v hojnosti
na různé otázky skládal,
o duše nesmrtelnosti
s mudrci často se hádal.
Však ani jednou, co mu dech,
motýle nehonil sadem,
ni za květem se nerozběh’
v radostném kypění mladém.
A ani jednou neměl čas,
moudrosti samé se uče,
by poslech’ onen bájný hlas,
jímž srdce v mladosti tluče.
Vyrostl v muže, kadeří
stříbrný vlas se mu vinul,
a tu on cítě uvěří,
že přece s něčím se minul.
Že kolem prázdno, schází mu
voňavá květina, schází
v nadběhlém blízkém podzimu
do plné života vázy.
Mudrci, hlavu ke hlavě,
co je to, řekli by rádi,
že stesk se ozval hlodavě
po rajském, nežitém mládí.
Ale princ skokem do sedla
za ptákem, který teď zpívá,
na cestu, jež by dovedla
tam, kde se mládí to skrývá.
K studánce čisté, zázračné,
ze které zapomněl píti,
k studánce v říši bezmračné,
perlivé v májovém kvítí.
A jel tak, jel a ptal se, ptal,
až projel krajiny dalné,
však mládí své tam nezastal,
když stanul u vody kalné.
Šedivá babka o berli
pláče a hlavu hloub věsí,
studánka se již neperlí,
a mlčí kolkolem lesy.
Stojí princ opřen o třmeny,
v studánku pohlíží zmámen,
vidí on do ní hozený
vlastní svou pravicí kámen.
Babička mizí v lesiny,
vzlykavý vzdech za ní nyje,
a jenom koník z hlubiny
nakloněn potichu pije.
A smuten zůstal princ a chud – –:
tak schází jako dřív pouze
k plnosti žití doposud
jen mladost zažitá dlouze.