Kdys v starém jsem ho viděl refektáři,
jak vykouzlen by štětcem Zurbarana:
V zčernalém rámci přísná bledost tváří,
pleť jako z visionů divných stkaná,
v hlubokých očích zážeh s tmou se sváří,
ten pohled zeje, otevřená rána!
skráň stlačena ve sporých šedin věnec,
šij vztyčená a ruce na růženec,
jak v modlitbě by chtěl se dočkat rána.
Sta nevysněných, tajných visionů
se chvělo mu pod spuchlých víček řasou,
rty tenké, jak by volaly: Já tonu,
ó Pane, podej ruku, buď mou spásou!
Jsem rozšlápnutý květ tvém na záhonu,
kde hřích a hanba se jak červi pasou,
svět pode mnou se v kalné ztrácí mlze,
já nemám slov a proklínám své slze,
jsem zrazen láskou, opuštěn jsem krásou!
Však déle když jsi badal v tmavém oku,
tu viděls, jak tam jiskra šlehla divá,
žár orgií, jež nezdeptal chvat roků,
kdy, plachá laň, se láska v srdci skrývá,
kdy ruka znala tvary dívčích boků,
po kterých vášeň luznou notou zpívá,
třesk pohárů a kostek rachot v číši
a sladší polibků zvuk v stmělé tíši,
kdy hvězdná noc v svět očí stem se dívá.
A nad tou vrstvou jako ve pralese
zas nová vrstva živých dojmů klíčí:
bezsenné noci, v kterých duch se třese
jak v pavučině muška trpasličí,
co obrovská dlaň s výše k ní se nese,
dlaň Satana, jenž šíj a roh má býčí;
pak dlouhé modlitby a delší posty
a z odříkání duhy k nebi mosty,
jež horkým dechem Samum vášně ničí.
A v posled vrchem tupá resignace
jak ropucha, jež vedle cesty sedí,
den po dni na modlitbách, tuhá práce,
závratná nuda z toho oka hledí
a touha usnout pro vždy, umřít sladce,
ti dnové jsou tak nevýslovně šedí
a vlekou se v nic, v moře beze hráze:
To všecko moh’ jsi čísti na obraze,
otázek tisíc, však bez odpovědi.
Však vůle silnější ta chvěje rtoma:
Pán velký je, buď věčná jemu sláva,
on asyl můj, v něm pouze duše doma,
on zoře nesmírná, jež ve mně vstává,
on berla má, kde noha chví se chromá,
on výmluvnosti mé jest žhoucí láva,
buď veleben! Tak z rámu, jenž se stmívá,
to volá, plesá, křičí, řekneš zpívá,
to hosanna ta siná, bledá hlava!