Smrt vešla do chaty a venku zbyli
dva její druzi. První Anděl bílý,
jas jehož hvězdný v řízu světla stápí,
a druhý s maskou Satana a s drápy
a rohy, jak ho Albert Dürer kreslí.
Ti oba k chatrči se stejně snesli,
jak při soumraku světla pruh a chmura,
jak motýl zářící a černá můra;
a smrt co uvnitř konala svou práci,
si na práh sedli podivní ti ptáci,
a než tam smačkla hrdlo nemocnému
ta kmotra, která říká Amen všemu,
jež ťuká dnes a zítra hromem buší,
ti dva spor začali tam o tu duši,
tu malou dušku, scvrklou bolem, strachy.
Děl Anděl: V hvězdné oděju ji nachy,
neb jako dítě prostá je a cudna.
Milosti boží nesměrná je studna
a kapkou bude v ní ta duše malá;
ač hřešila, však ona litovala,
a plamen lítosti je duše lázeň.
Pojď, vážko zlatá, zaplaš trud a bázeň,
pojď, zakmitni se v lemu boží řízy
jak světluška, jež ve vrkočích mizí
té noci, která nad horami vstává!
Tě vítá ráj a vyvolených sláva!
Tam svatí v nebi juž čekají na tě,
tam svítí stromy v purpuru a zlatě,
v nich ptáci pějí. V klín svůj svatá Panna
tě chytne, holubičko, štěstí mana
tě opojí při zpěvu Serafinů.
Pod stromem Parakleta sedneš v stínu
a všecko, na zemi co’s vytrpěla,
ti bude pouze jako bajka ztmělá.
Pojď, pospíchej a v let se dáme k nebi!
A proti Anděli se Satan šklebí:
Ta duše má jest, darmo pro ni kvílíš,
neb málo kála se, hřešila příliš,
je scvrklá záštím, závistí je žlutá
a v zárodku svém zhouby dechem tknutá.
Je bezdná, děsná propast, sluje vina,
tam spěchat nebyla ta duše líná.
Pojď, šedý brouku pekelného luhu,
vlez v kotel síry, který na odsluhu
tě čeká mezi pekla vyvolenci
a mezi kleštěmi a smoly věnci.
Ty’s má, ty’s má, zlo vládne vždy a všade
a křídlo mé se jak stín černý klade
na zem i moře, ba i přes tvář Boha!
Pojď, Smrti, pojď, proč váhá tvoje noha?
Tu duši sem! Zpět, Satane, a vari!
Má je ta duše, arcivrahu starý,
dost zloby tvé! děl Anděl s vlídnou tváří. –
Má duše je a sotva se ti zdaří
mně vyrvat ji a pekelnému dolu!
Co tito dva tak hádali se spolu,
Smrt v jizbě dlouhou, těžkou měla práci
tak, pomalu že luny srp se ztrácí
a hvězdy blednou. Zlý spor neustává.
V tom kdosi třetí mezi ty dva vstává,
tvář jeho nelze dobře rozeznati:
sta paprsků v ní oba vidí pláti,
plášť azur je, jde od země až k moři
a v kadeřích, hle, jitřenka mu hoří
a obličej, to samo slunce žhoucí
a hlas dí jako teplý život vroucí:
Zpět oba, duše ta jest pouze moje!
Pojď, atome, splyň ve života zdroje,
na tebe velká matka čeká, země!
Tam spočineš, tam spáti budeš jemně,
pojď, bublino, splyň klidně s valným tokem,
buď písní v hrdle ptáka, rosným okem
buď v svěží trávě, květem na jabloni!
Buď vším, co pěje, letí, pláče, zvoní,
buď růží, hvězdou, azurem a jasem!
Co neznámý tak jásavým děl hlasem,
Smrt dokonala svoji práci v chatě
i vyšla ven, svět planul v jitra zlatě,
co strom a keř se v lesk a vůni topí.
Po druzích jejích nebylo kol stopy.