Nejvyšším co idealem lidstvu v oné době plálo,
v smavé zoři jitra svého, v Hellady snu, pokud stálo:
– zdravý duch ve zdravém těle, síla s něhou v spolku družném,
mysl děcka snivá v dumě, láska vřelá v činu mužném,
páže hbitá, oko jasné, nezastřené mlhou stesku,
krása ve všem harmonická, při jásotu, při potlesku
v Olympii, která hrdě vznesla nesmrtelné čelo,
ať to v strunách Euripida Melpomeny pláčem znělo,
ať to v svalech závodníků vzepjalo se pružnou vlnou,
vždy jen plným tonem vpadlo v píseň krásy čaruplnou:
Toto všecko posvěceno českým duchem v záři pravé
zaskvělo se na Tvém štítu, jejž jsi vznášel, Miroslave,
zalesklo se ve Tvém žití, srázném jak ty Alpské toky,
zamihlo se v Tvojí práci, neslo všecky Tvoje kroky,
burácelo v odkazu Tvém, v Sokolíků jaré druži,
až pak vlasti zatklo za pás svěžesti a mládí růži,
bohu žel jen potřísněnou Tvojí krví, slzou naší!...
Avšak pohled na Tvé dílo každou vrásku žalu plaší.
Žil jsi krátce, ale plně jako Achill, a sen Řecka
v Tobě poznovu byl vtělen a s ním jeho krása všecka.
Žil jsi krátce, ale plně, ve všem rek a muž vždy celý,
žitím těch, již za cílem jdou a se nikdy nezachvěli,
žitím pravým, jež i v chumáč zmijí jistě klade nohu
a se dotýká v tom čelem týna nesmrtelných bohů,
žitím velkým, které praví: Jeden cíl, vše pro vlast milou,
ať již k tomu umělce snem, letem orla neb lví silou!
Luzně sníti v dobách mládí, kdy je rozkoš hynout smutkem,
úděl všech jest, – ale sny své učiniti záhy skutkem,
nechť se zloba, záští, zrada, nepřízeň a šalba spiknou,
nechť si draci jedovatou slinou po vítězi střiknou,
nechť se zlaté jitra mráčky v zkázonosný oblak změní,
nechť i přijde oklamání, nuda, hořkost, vysílení,
– stále chtít a k cíli kráčet, trosky, prach a bláto deptat,
za hlasem své duše jíti, po cizím se soudu neptat,
chtít jen dobro, milovat je bez osoby, bez předsudku,
v každý sen svou bytosť vtisknout, pevný, určitý tvar skutku:
Ty’s to uměl, vítěz vůle stojíš zde a vítěz činu,
pevný ve všem nad tou směsí mátoh, bludných vidin, stínů,
v chaosu tom, v děsné vřavě, která sama, co chce, neví,
lhostejně jež přezírá všech umělců sny, dumy, zpěvy,
k voji zisku která vpřáhá všecky nejlepší své děti
a se choulí v cár své bídy, v hlupáků neb šašků změti!
Umění! Ty’s pochopil je, ať se halí prostým šatem
prvních tvarů ať plá nachem, mluví štětcem, perem, dlátem,
božského co v něm se tají, čím i hmotě rostou křídla;
Ty’s chtěl vésti celý národ v temenící ona zřídla
pravdy, krásy, povznesení, Ty po stopě velkých duchů
stihal’s zářný jeho záchvěv v tichu hor i města ruchu;
tady dojat, onde vzrušen a zas pochybností zmítán
naslouchal’s, čím proroků ret chví se, které spurný titan
Angelo svou dlaní stvořil, a zas v sladké skojen dumy
čím Correggia, Rafaela andělíčků křídla šumí,
a pak skloněn nad tu naši drahou, rodnou českou půdu,
chtěl jsi v plamen roztaviti ledovatou její hrudu,
tlumočil’s, co štětcem zpíval skřivan jitra, Manes tklivý,
na cestu jsi svítil mladším – nadšený vždy, odvážlivý,
až Tě z dumy zburcovala fanfara Tvých Sokolíků
a Ty’s chvátal hesla druhou půlku splnit v čilém ryku.
To Tvůj život! – – – Co tu zbylo, jeho zářný odlesk jesti,
síly pramen dává jiným zdrcené to Tvoje štěstí,
i v Tvé smrti velký obraz ku dědicům Tvým se sklání,
Tvým je laurem nejkrásnějším: Síla, vůle, vytrvání!