Nic.

Nic.
O skvoucí, mroucí rozptýlené paprsky! ó zlatí, svátí vichry hnáni motýli! ó bezdné, hvězdné světy jdoucí oblohou! ó svadlé růže, schladlé dávno polibky! ó marná, žárná zoufající objetí: Ký účel váš, kde váš je hrob, kde váš je cíl? List hnaný větrem darmo ptá se, kde je cíl? A člověk, v kterém hoří ducha paprsky, jenž schopen jesti kráse klesnout v objetí, oč věru ten je lepší než vy, motýli, jenž z květů krátké ssajete si polibky, než podjeseně vítr zahřmí oblohou? Jeřábů tlum jsem letět viděl oblohou a volal v jejich družný pochod: Kde váš cíl? Já cítil na tvých ústech pláti polibky a dívčích očí ssál jsem blahé paprsky, až vyplašení často studu motýli na dívčí vzletli skráně v mojím objetí. [25] A vždycky v bouřném ruchu palných objetí ta otázka jak blýskavice oblohou mne trápila, až pobouření motýli mých písní odletěli hledajíce cíl, jak tichý květ, jenž loká slunce paprsky, já znova pil jsem zase lásky polibky. Neb pevně já jsem věřil, sladké polibky a nerozlučná, rozbouřená objetí že jediné jsou v světě spásy paprsky, že jimi zem se stane rájem, oblohou, že jimi náš zde bude dosažený cíl, že jimi budou z duší hvězdní motýli. Však já se klamal, jako hraví motýli, tak prchnou objetí a všecky polibky a bezdné nic a žal je pouze onen cíl, jejž mají všecky polibky a objetí; a projdi mořem, zemí, ohněm, oblohou, bez lásky svítí v prázdno slunce paprsky. Ó zlaté paprsky, ó modří motýli, nad polibky, jež dáváte si oblohou, zda naše objetí jsou? Nic je všeho cíl! 26