Pět chtěl bych píseň, jež by světem zněla,
sfer hudbu aby místo rýmů měla,
a rhytmem bouřné oceanu vření
tak plné vzruchu, plné sladkých chvění,
by slovo její opět, celá píseň,
od lůna země trysklo v hvězdnou tíseň.
Snad ta by stačila v mých citů tíseň,
jí nebes na prahu by Lyra zněla.
Chtěl slyšet bych tu písní věčnou píseň!
Za posluchače světů shluk by měla,
kaskady hvězdné a mlhovin chvění,
klid věčnosti a prohlubiny vření.
Jak vesmír, tak má duše stejné vření,
tam citů klíčí a se ničí tíseň,
by v nejtajnějších nervů jemném chvění
jak muší křídlo chvěla se a zněla.
To její pláč, neb druhdy křídla měla,
nach ráje na nich a slavičí píseň.
Nechť život bouře, láska v něm je píseň;
tak alkyona křídlo v proudů vření,
tak hvězdný svit v noc, jež jen stíny měla,
tak ptačí švehol v nemocného tíseň,
prvního polibku tak báseň zněla,
ve prarodičů úžas, ples a chvění.
V cyklamy ňadrech rosné perly chvění
a v zkvětlých růžích slavíkova píseň,
nach úst, z nichž slova „miluju tě“ zněla,
vše není stínem radostného vření,
když ucítil jsem tvojich vlasů tíseň,
jak v sladkých poutech tělo moje měla.
Já žebrák byl – a ty jsi všecko měla,
ty plnou naději – já strach a chvění,
ty vítězství – já nejistoty tíseň,
ty úsměv jasu – já žalobnou píseň,
ty svrchovaný klid – já citů vření,
já prsty byl – a ty jsi harfou zněla.
Ó, kdybys měla v srdci svém mou píseň,
v níž citů tíseň tobě chválou zněla,
mé vření v sladkém ustálo by chvění!