V hloub řeky dívám se – proud vidím růst,
hle, z jezu řeky jako z obra úst
hřmí příval vod; to splašení jsou oři,
z vln hlavu, bílou hřívu z pěny noří.
Kam zmatený jich letí bouřný spěch,
kde staví krok svůj a kde divý běh?
Dál ženou se – já patřím za nimi,
teď slunce paprsleky zářnými
se dotklo jich; ó kouzlo! v okamžení
hned každá vlna na zlato se mění,
jsou stříbrem hned ty víry zpěněné
proud širých vod je moře plamenné.
To láva hořícího kráteru!
víc záře nevdechne ni večeru
jas slunce oblakům – či Bůh Své skráně
snad noří vznícené v ty vodní pláně,
a lásky žár, jímž jímá lidstva rod,
chce hasit v chladu vln a v chladu vod?
Ty dále řinou se, jsou růže stříbrné,
jak závoj kouzelný když odhrne,
tu v slunci blýská poklad drahokamů;
hle, tisíc jisker a hle, tisíc plamů,
v zrak zdivený to šlehá rubíny
a démanty z té jasné hlubiny.
To zde! však v snění patřím šedou dál,
kde s štítů hor a mlčelivých skal
stín lesů, které břehy jejich vroubí,
jak mrtvých sen tam klesne u vod hloubí,
kde s temným vzlykem vlna láme se
na hrotech stěn na skalním útese.
Kde rej váš veselý, kde žár i nach?
ó rcete: proč stín roste v hlubinách?
či zříte, okeánu pláně širá
jak lačný chřtán svůj vstříc vám otevírá?
ó žel, jak obrátit pak mdlý svůj proud?
ó bídný cíl: v před jít a zahynout!
Ó živote! ó vlny dnů i let,
kdy plály jste mi v nadšení a vzlet,
kdy mládí slapem bujně plynuly jste,
ó myšlénky, vy stkvící perly čisté,
kdy slunce snů mých dštilo zlatý svit,
kdy v tisíc jisker trysknul každý cit!
Už stíny lehly ve vyhaslý zrak
a v nitro resignace těžký mrak,
ty chvíle pohrdání, němých žalů,
kdy nezůstalo svatých ideálů
než holý nebi žalující kmen:
jdu zvolna k cíli žití samoten!
Jen v dálku zírám, tam kde končí běh
rov – ústí těsné, kam můj život sběh’;
víc neděsí mne jeho mrtvé chladno,
zřím bez stesku a klidně jeho na dno
a myslím: v které moře záhadné
proud žití mého za ním zapadne?!