„„Já s vámi jsem,““ Tys, Pane, kdysi děl,
„„pryč setřete ten smutek se svých čel
a bázeň z hloubí nitra;
nechť mučí vás, já síla vaše jsem,
ať zmíráte, jsem vaším životem
ať dnes či zítra!““
Nuž teď, kdy nadějí se řítí most,
kdy jako sup rve duši pochybnost
a v lebku stíny věsí,
kdy hlavu dračí zvedá lidský pych,
bouř nenávisti v mocných peřejích
nás kolem děsí.
Kdy v posměch jsou i city nejdražší
a nadšení, jež duši k hvězdám povznáší,
déšť slzí těžkých hasí,
kdy pravda mře jak v skalách ozvěna
a blátem potupy, je znectěna
i číše krásy.
Kdy svět je plný lživých proroků,
jenž hrdě dí: „jsme světlo pokroku,
ó pojďte s námi v spěchu;
co touhou bylo, a co sladkým snem,
vše dáme vám – ráj nový otevřem
vám pro útěchu.“
„Slasť, rozkoš, vše, čím srdce okřeje
a vůni květů, než je rozvěje
dech zimy ledovatý;
i víno lásky, nežli prokvete
vlas šedinami, než v hrob padnete
jak lupen svátý.“
A jejich hlas vždy bouřněj v dáli hřmí
a proudy, jež se řítí za nimi,
vždy výše jdou a rostou;
co hříchu mráz svět jímá veškerý
a mysl stupělou stín nevěry
i dětsky prostou.
Nuž teď, ó Pane, mocnou ruku Svou,
ach, zvedni vlídně nad zem ubohou,
jež v zápasech se zmítá;
nechť vzplane v srdcích láska plamenná
a mučeníků síla nadšená
v Tvé pravdě skrytá.
Nechť zase prapor Tvůj, kříž ve kraje
nám vítězný a stkvoucí zavlaje
nad zachmúřenou skrání;
pak půjdem v boj a klesnout nemůžem,
to heslo na štítu. Já s vámi jsem
až do skonání!