Kdys lesem šel jsem, šerý byl a tmavý.
Své borovice ukláněly hlavy
pod větví dechem, znělo to a vřelo,
jak srdce země by se pod tím chvělo
a ptalo se, kam ona mračna táhla,
jež třásní svou do korun stromů sáhla,
tak šedá, smutná jako tažní ptáci.
Co rychle, plaše krok můj v mech se ztrácí,
hloub vnikám v les, kvil větrů kol se tiší
a náhle stojím v hlubé, pusté tiši
a cítím větru bouř, zní kdesi za mnou,
se hlásí z daleka jen notou klamnou,
zde mrtvo, šero, skoro teplo kolem.
Kmen korunou a tráva kývá stvolem
jak v polosnění, jahoda v svém oku
má deštnou slzu, kdesi ve hluboku
teď houknul doupnák – táhlý zvuk a dlouhý!
Mé srdce bylo plno divné touhy,
co chtěl jsem, nevím, kam jsem šel, jen hádám;
a přes pahýl a vývrať jak tu padám,
cos zaleklo mne: pavučin síť jemná,
kde větvic houšť se ukláněla temná,
jak zdobná krajka ve vzduchu se chvěla
a byla dosud nedotknutá, celá
a s výší muže s kmenu na kmen blízký
se táhla k zemi přes jalovec nízký
až do trávy, kde deštných kapek chytla
si jako perel v obrubu a kmitla
mdlým stříbrem ve brunátné vlně mechu.
Stál náhle před ní jsem a beze dechu
já musil na své zastavit se pouti,
já neměl odvahy, ji protrhnouti,
tak pravidelně byla zosnována,
tak umně, dokonale kolem stkána,
jak závoj měkký, průsvitný a hebký.
Jak stál bych všehomíra u kolébky,
kde božské dítě, přírody taj, leží,
já zachvěl se, dech vlastní zdržel stěží
a v tenký závoj bázlivě zřel z dáli,
jak v onen, v nějž se věčná Isis halí.
A mroucího co slunce hasly blesky
kdes v stromů korunách, v ty arabesky,
jež pojily se v kruhy stále užší,
já toho zřel, jenž přediva byl duší.
Tam v středu sítě velký pavouk seděl,
ne jedním, očí stem on ke mně hleděl,
jak galvanisovat by chtěl mne šerý.
Byl jako v sluncí víru, odkud sterý
proud žití kypí, jakýsi bod pevný.
Byl tmavý, šerý, posupný a hněvný,
tkal na svém stavu, tichý tkadlec lesů.
A já jsem naň se dlouho díval v děsu
a hrozná Maja, matka zjevů, žití,
v mé duši ožila, já v této síti
zřel celý kosmos, kterak z ní se souká,
jak tato vlákna z těla toho brouka
a pochopil jsem Indů starou báji
i symbol, jenž se v tomto hmyzu tají
všech přerodů, změn bytostí a tvarů,
jež lehky, hravy, napodobí páru,
kol chvíli tančí v slunce hravém třpytu
a mizí, hynou, sotva na pažitu
jak hlemýždě pouť slinu postříbřenou
v sled zůstaví, jsou dýmem a jsou pěnou,
hra, přelud, stín, a přece život celý.
Ó básníku, jenž pozorný a bdělý
zříš v kosmu divadlo, zde postůj chvíli!
Viz pavučinu, jak se větrem chýlí
a prohýbá! Viz pavouka v ní tkáti!
Sám sobě světem neví, co je státi,
vždy v práci tiché dále tká a tvoří...
Má duše tenkrát rovna byla moři.