Smutno, teskno v širém kraji;
nad obzor se nezvedají
ani střecha, ni štít domů,
v koutě louky šumí pouze,
ku kalné se chýlíc strouze,
kytka starých stromů.
Do daleka, do daleka
odsud znavený zrak těká
přes pláň k stěně skalných lomů,
a v sluch jako sladké dumy
pěje, šeptá, hučí, šumí
kytka starých stromů.
Pták se tady nezastaví,
nespustí svůj nápěv lkavý,
nebo nemá komu,
jako na přírody hrobě
šumí tady pouze tobě
kytka starých stromů.
Kdo je sázel? Toho hlava
od starostí všech je zdráva,
a jen pozdrav tomu
dýchá, kdo jde tady kolem
se svým zármutkem a bolem,
kytka starých stromů.
Viděti je lze už zdáli,
ony první v prach se halí
v bouři, dešti, hromu
a na čistém nebi zase
krajkou ostrou prohybá se
kytka starých stromů.
K nim jen v parné senoseči,
když plá slunce úpal větší,
sekáč jako domů
s obědem svým skromným spěje,
v zvon vzdálený co mu pěje
kytka starých stromů.
V podjeseně chvíli dumné
ovčák v jejich klenbě šumné
s psem na cestě domů
stane, z krátké dýmky kouří,
co se nad ním šerem chmouří
kytka starých stromů.
V listopadu když se leje,
zaměří k nim chodec kleje
deště na pohromu,
přes půl dráhy krok že šine,
hádá, když mu z dálky kyne
kytka starých stromů.
Čím to, že mi nalehavě
v jizbě prosté, v ulic vřavě,
v klenbách starých dómů,
v tichu noci, v denním ruchu
v sluch zní jako píseň duchů
kytka starých stromů?
Čím to, že to cítím sladce
tajemně jak ve pohádce,
když jde dítě domů,
jakby se to spalo v zemi,
kdyby hrála v sen mi němý
kytka starých stromů!