Zda přijdeš?!
Mé ruce sepiaté jen k Tobě cílí,cílí
jak stále napiatý luk za kořistí,
Tvůj nevystihlý zjev, ach, zazáří-li
mé touhy na dostřel, jež v luku svistí
jak střela kalená, než místo zjistí,
kde srdce tají se v bok ušlechtilý,
Tvé srdce božské, po němž mře a šílí!
Tak málo pouze od sebe nás dělí
tu na oltáře stupních, kde se chvěji,
jen clona liliová Tvojí cely,
již rozvlní i vánek v tichém reji;
však modlitby mé sebe bouřlivěji
ať vanou, mlčíš k lásce zatvrzelý,
jež u Tvých nohou pláče ve svém želi.
Mé duši přej jen radost okamžení,
co pohled zachytla by ve Tvém oku,
co ve Tvou bílou řízu jen jak v snění
tvář vtiskla by jak žena krvotoku:
Tvé srdce vzývám v otevřeném boku
a čekám, po cestě Svých zaslíbení
zda přijdeš – po noci mé rozednění!
28