Jsme v chudé jizbě, která v směsici
střech tiskne svoji lomenici prostou,
však dobře známou hvězdám, měsíci,
sny zlaté pod ní v skráni pěvce rostou;
sem přišel před lety, byl chudý jun,
tam daleko svůj drahý domov nechal,
za vidinou, snem slávy v město spěchal. –
Ó příliš věřil v jásavý zvuk strun,
ó příliš idealem srdce spíjel,
teď místo lauru – trn do věnce svíjel,
teď sedí sám, noc tichá nad ním pne
své šeré stíny k bídě necitné.
Stůl prostý pokryt stohem papíru,
zdi holé, nad ložem jen dívčí hlavinku
zříš smát se z rámku, v kvítí barvínku
a stužkách z plesu. Ó jak do víru
se tance s jeho loktů zachvěla,
jak zlatokřídlá, lehká libella...
Pár knih na polici a inventář
je u konce té smutné domácnosti. –
Pán její hoch je, drobná, bledá tvář,
jež blouznivě zří do vln budoucnosti
a čeká na hvězdu, až kmitne v mlze,
a zatím sbírá písně jen a – slze...
Co bujelo v té mladé hlavě snů,
když ze škol z venkova sem druhdy přišel,
kdo popíše to kouzlo oněch dnů,
kdy ještě všecko věřit moh’, co slyšel,
jak v tance ples on v čirou nejistotu
se vrhl s velkou chutí ku životu,
chtěl probít se, jak jednou energický
mu radil v listárně kýs redaktor,
měl tisíc plánů, jak to bývá vždycky,
a neznal ještě tuhý onen spor
o kousek chleba, na němž v posled chví
se hořká slza – smutné vítězství!...
Ty verše jeho byly mušky zlaté,
jež v stíny noci pouští večer vonný,
jak perly deštné, větrem listí sváté
na bující a pestré na záhony;
je mnohý přečet’, v pochvalu kýv’ hlavou,
a mladík moh’ to třeba zváti slávou,
však co těch mušek zlatokřídlých třeba,
než z křidélek jich jest jen – krajíc chleba!
Svět verši dobýt dnes je pošetilé,
být správním radou a kupóny stříhat,
na amateura hrát si z dlouhé chvíle,
v čas v divadle, na koncertech se míhat,
tak občas koupit něco na výstavě
a potají to dráž prodati židu,
svůj hladit břich a ignorovat bídu:
tak dojde k vážnosti se lehce, hravě,
a časopisy, lidské slávy stráž,
se dají v pokřik: „Ejhle mecenáš!“
Však najít někde v čtvrtém poschodí
při chudé lampě ubledlého hocha,
z těch jednoho, jichž moc se nerodí,
a dřív než shasne poesie trocha
pod bídy mrakem v jeho skráni mladé,
mu podat ruku a s ní pevný štít,
a větví, kam své hnízdo ptáče klade,
a tonoucímu spasnou lodí být,
ten talent najít v duši dítěte
a přízi snů na bohatý háv snovat –
vy raděj k hrdlu kabát upnete
a díte: Nevím, proč se exponovat!
a kdo jsou ještě lepší mezi vámi,
ti křičí: Student, zda-li zkoušky má?
a nemá-li jich, ihned konec drámy,
ať třeba hlad a smrť mu zahřímá
na dveře jizby, kde sny bohatý
nad uvadlými pláče poupaty.
Teď sedí sám, a štědrý večer jest,
na nebi planou miliony hvězd,
sníh chrupe pod nohou a přesladký
zvuk jeho zbouzí staré pohádky,
o dětství, mladosti, o krásných dnech,
kdy žití máj spal ještě v pupenech. –
Kde bude večeřet, on neví ještě
a neptá se, však upomínek deště
se řinou jako hvězdné kaskady
do jeho dumy, jež se setmívá,
v snech, dítě posud, hledá náhrady,
a pero kleslo – on se usmívá...
Zří rodný kraj, je na venkově, doma,
zří zasněžené rysy polí, lad,
rampouchů plný okap je i sad,
a v písni vánoční on hýbá rtoma,
neb každá chýž se sněžnou beranicí
má v oknech světla, jesle za nimi,
má strůmky, s dary všechněm hojnými,
má slzu v oku a má úsměv v líci,
kol stolu matka miláčky své sčítá,
zde všichni jsou a zdraví pohromadě,
a chybí-li přec někdo v družné řadě,
to slza dí, jež na brvě se kmitá,
tam děti ručky roztahují s chvatem
po ořechách, po jabkách, které v zlatém
se pyšní kožiše, po hraček směsi,
jichž vůně černé připomíná lesy;
tam krájí jabka a dle hvězdky jader
se různé tužby nesou z mladých ňader,
a dívky pantoflíček přehazují
přes hlavinky, jež hravy zvědavě
půl žertem a půl v studu záplavě
na vdavky myslí. Venku vytrubují,
slyš, dvanáctou, v to padl zvonů ples,
a v slavném tichu mlčí vše a slouchá,
stráň zadumaná, na obzoru les,
jen hvězdy z noci řasnatého roucha
se kloní k zemi a chví jedině
se na unylé vodní hladině;
a zvony zní, a na ples jejich celá
se zvedla ves a chvátá do kostela,
tu štěkne pes, tam ještě vrátka klapnou,
zní hovor na návsi a tichem cest,
a kam ty nohy unavené šlápnou,
tam klíčí v odvet sta drobounkých hvězd,
a nechť to fičí, u kostela vrat
si každý oddychne a vejde rád.
Tak bývalo a jest a bude vždycky,
a veliký ten dlouhý zápas lidský
se v posled rád vždy do snů dětství vrátí,
kde pohádka mu první cestu zlatí,
a pěvci končin všech a časů, řečí,
si poesii nevymyslí větší. –
A všecko to snil hoch ten sám a sám,
ó kolikráte ještě bude sníti,
než vlastní silou za pravdu dá vám,
že dobýt musí člověk sobě žití?
Když ovšem přijde se ku dráhy cíli,
to lehce pak se krouží pěkná slova;
já prožil totéž všecko, a přec síly
bych sotva asi měl, to prožít znova...