Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,
Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,
jen boje krev a záští výsměch značí,
že od cíle, za kterým všichni spějíspějí,
se ztrácíme a v klamné beznaději
než cestou v před, víc dlíme na rozcestí
si boříce svůj idol – klid a štěstí.
A lidstvo snad by zabloudilo zcela,
byť Prozřetelnost náhle nezahřměla
a nevedla je zpátky kynem jedním,
a nezatřásla tím životem všedním,
kam zkolébán jen ztěžuje si dráhu
ku cíli svému, k štěstí svého prahu.
A hrozné, děsné jsou ty její kyny,
do očí slzy, v srdce sypou stíny:
tu ohně drak se vzepne zhouby lačný,
tam blesk a krupobití letí mračny,
tu moře náhle rozbije své břehy,
tam z lůna sopky trysknou žárné šlehy,
tu zuří mor a tam se třese země;
a za tou spoustou posupně a temně
se zvedá Smrt a slídí po kořisti,
a místo laurů je to svadlé listí,
jež šustí na hrobech, co lidstvo sbírá.
Ó krutý trest, jímž lidstvu sebevíra
se navrací, jímž všickni poznáváme,
že v sobě jen své síly břehy máme,
že proti živlům bysme měli k boji
být hotovi – ne proti krvi svojí!
167
Tak rovněž zde, v dým požáru a trosky
zas šlehá lásky pravé zásvit božský
a volá: „Buďte lidmi! Milujte se!“
Kdo na to pole almužnu svou nese,
je větší, než kdo těžkou drahou k ránu,
jíž lidstvo jde, hněv sije, kydá hanu!
Zde trpí člověk a zde slzy tekou,
to dostačí, by láska vaše řekou
se stala hned a vaše štědrost mořem.
Jen touto láskou nad vším těžkým hořem,
jež svírá člověčenstvo, zvítězíme,
když soucit božský, jenž nám v hrudi dříme,
necháme vždycky volně trysknout k nebi,
kdy neštěstí nebude zapotřebí,
by člověk ukázal se v kráse celé,
jas ráje v očích, hvězdy na svém čele.
168