Plné sály hostmi vřely,
jaký opojivý ruch!
Girandoly kol se stkvěly,
páni, dámy jako včely
tísnili se v úzký kruh,
kde stál schýlen k sličné ženě,
dívaje se v shon a šum,
Medicejský, spokojeně
plný pohár tiskna k rtům.
„Ano, páni, krásné dámy,
je to pravda, já to pěl,
městem popěvek můj známý
komnatami, arkadami
jako blesk se rozletěl.
„Mladost prchá neustále,
chytněte ji, dokud čas,
zazniž tedy k její chvále
satirů a faunů hlas!“
Mnohý se tu usmál pijan
a hloub v svoji patřil číš,
v tom Agnolo Polizian
z kruhů luzných dám, jak z lijan
výr by pozved hlavu výš,
zaskuhral: „Máš pravdu, pane,
mládí, velký bohů dar,
kéž jen krůpěj jeho skane
rozkoše nám ve pohár!
Mládí moc jest, ale Krása
bohyně je vedle ní!
Mládí zpívá, Krása jásá,
v rumy Mládí květy střásá,
Kráse přípitek můj zní!“
Smích tu zavzněl vyzývavý
a zněl tichem komnaty:
„Co to o Kráse zde praví
Polizian nosatý?“
„Právě, sám že beze krásy“
hrdě Agnolo dí všem,
„vítám v ní jen bránu spásy,
pro vše lidstvo, pro vše časy
její hlasatel tu jsem!
Divíte se, dámy luzné,
i vy, švarní rytíři?
Duch je krásný – tělo nuzné,
a duch k hvězdám zamíří!“
Kynul. – Rozstoup se kruh pánů,
nový ruch a nový šum,
hledělo vše v onu stranu,
mramorovém na stojanu,
v líci plno božských dum,
Venuše kde nahá stála,
jakby z pěny vstala teď,
v záři jak by od ní plála
každá váza, každá zeď.
„Kdo jsi idealu bližší,“
Polizian klidně děl,
„směleji svou zvedni číši,
ať ho Orkus, Nebe slyší,
Jehova, ďas, archanděl!
A kdos ošklivý, ty klidně
v zahanbení oči sklop,
zato hloub a stejně vlídně
fauní rty své v číši ztop!“