Poslední píseň lásky.
I.
I.
To bylo kouzlem jara, kdy vše svítí
ve svěžesti a jase, v slunci skály
se rozpláčí, až s vrásek jim se řítí
strž perel, jako by se v slzách smály;
ve suchém listí kdy od lonské zimy
fialka voní, petrklíč se blýská,
sní v mechu podléštka a střemcha nízká
se zachví ob čas vzdechy tajemnými,
déšť bílých kvítků střásá na skaliska;
žežhulka v stráni, v hvozdě doupnák stýská.
Kdy kaštanová, dlouhá alej stmělá
je posypaná květným pýřím celá,
při průvodech jak božího je Těla.
To bylo kouzlem jara v blahé tuše,
kdy zas mi píseň lásky tryskla z duše;
tak sama přišla, prostá, nevolána
a svěžest dýchala jak svlačec z rána,
když celý otevřen je plný rosy.
34
Jak oko holubice, které prosí,
tak zřela na mne, tak mne proměnila
tou vůní, jež se z kalíšku jí lila,
že duše zase jednou šťastna byla!
A jako v dobách minulých já říkal
ji zbožně si, zrak obraceje k zemi,
mír každým slovem v duši hlouběj vnikal,
já šťasten byl, neb já byl smířen s všemi
tou písní malou, nehledanou, prostou,
že byl jsem jist, pod keřů haluzemi
vše fialky že z mého srdce rostou.
II.
II.
A tak jsem došel s touto písní lásky
až v konec aleje, kde chlad a vůně,
tam velký buk stál, kmen byl samé vrásky,
koš snětí šepotu a dechů tůně.
Na podstavci stál pod ním cesty v rohu
bůh lásky v starém rokokovém slohu,
luk přeražený měl, tvář rozbrázděnou
a v toulci místo šípů listí tlelo,
skvrn plné bylo útlé jeho tělo,
čas psal mu ve tvář každou svojí změnou;
zřel v dálku, jak by divem jara zmámen.
35
Pod kozím listem, jenž tu celou stěnou
stráň zakrýval, se tajil velký kámen,
pln rezavého mechu a pln plísně.
III.
III.
Chtěl znovu začátek své nové písně
si tiše připomenout v tomto přítmí
můj plachý rozmar – shledával jsem rhytmy
a slova, před chvílí jež sladce zněla.
Však zmizela, má ústa oněměla.
Cos dýchalo z těch větví hloubi šeré
jak minulost a jako plíseň hrobu;
jak výčitka se cosi z ňader dere,
vše svěžest prchá, odvaha se ztrácí.
Mně zdá se, jako by kol stichli ptáci,
jak hlouběj stoupal v mrazivou bych kobu,
kde v rakvích řadou poupata jak svěží
vše lepší city mého nitra leží.
Když pamět selhala, já v knihu sáhnul
a vytáh napsanou tu píseň svoji
a k buku omšenému hloub se nahnul,
kde sukem vyraženým díra zela,
v níž sváté listí se a plíseň rojí,
kam dosáhnul jsem, tam jsem ruku vztáhnul,
36
v kmen dutý pochoval jsem ve hluboku
tu sladkou, jásající, jarní sloku,
pak ohlédl se plaše na vše strany
a prchl odsud a nestanul dříve,
tak upomínky ostnem v dálku štvaný,
až plné slunce vítězné a živé
mi hodilo v tvář všecky svoje jasy,
až ucítil jsem, že k svým právům hlásí
se život, skutečnost v své honbě divé –
však spolu též, jak zvlhnuly mé řasy.
IV.
IV.
Jak nebyla by ani vyzpívánavyzpívána,
spí v kmenu buku pod Amora stráží
ta, která přišla v nitro nevolaná
jak první motýl, vlaštovice z rána,
ji hlídá Amor uraženou paží,
když zimní vichr buku větve sráží,
když s nebe lije se a hustě sněží,
tam pochována moje píseň leží.
A přijde, přijde opět vesna nová
a tlíti budou v stuchlé prsti slova,
jež srdce v sladkém dechlo horováníhorování,
a po letech snad sám tu půjdu kolem
37
a zmítán honbou novou, novým bolem
si roztržitý nevzpomenu ani,
ký sladkých citů svět a nových vznětů
jsem pochoval a pohřbil tady na vždy;
jen Amor bude kusý v tísni květů
a snětí hlídat – hrob mé samovraždy.
38