XIV.
Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.
Ach, Eloi! Eloi! Lamma Sabaktani!
Tak volal’s, Pane, na svém hrozném kříži.
V tom těla, duše volaly vše rány,
co hnětlo, rvalo, dralo tě svou tíží!
Kdo slyšel Tebe? A Tys přece volal.
My rovněž víme, neslyší nás žádný,
však touze, volat, nikdo neodolal,
nechť mlčí třeba valný prostor zrádný.
Co vražděno kdy lidí v hloubi lesů,
co vražděno jich v ulic přítmí hluchém,
co vražděno ve bitev hromu, děsu,
co vražděno, kde vraždí se duch duchem;
Aa všichni věděli: Jsme neslyšenineslyšeni,
a všichni volali přec k hvězdné výši
a věděli, že pomoci tu nenínení,
a věděli: Bůh nehne se, nechť slyší.
138
A volali přec. Naše slední věno,
náš kvil to vzhůru nad Tvých rájů brány,
to poslední z všech svědectví, Tvé jmeno,
jenž jsi i nejsi, – Eloi Sabaktani!
139