XIV. Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.

Jaroslav Vrchlický

Ach, Eloi! Eloi! Lamma Sabaktani! Tak volal’s, Pane, na svém hrozném kříži. V tom těla, duše volaly vše rány, co hnětlo, rvalo, dralo tě svou tíží! Kdo slyšel Tebe? A Tys přece volal. My rovněž víme, neslyší nás žádný, však touze, volat, nikdo neodolal, nechť mlčí třeba valný prostor zrádný. Co vražděno kdy lidí v hloubi lesů, co vražděno jich v ulic přítmí hluchém, co vražděno ve bitev hromu, děsu, co vražděno, kde vraždí se duch duchem; a všichni věděli: Jsme neslyšeni, a všichni volali přec k hvězdné výši a věděli, že pomoci tu není, a věděli: Bůh nehne se, nechť slyší. A volali přec. Naše slední věno, náš kvil to vzhůru nad Tvých rájů brány, to poslední z všech svědectví, Tvé jmeno, jenž jsi i nejsi, – Eloi Sabaktani!

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

385. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PRAPORY NAD PRAHOU. (František Kvapil)
  2. Hlas (Otokar Fischer)
  3. VERŠE SAMOTÁŘE. (Emanuel Čenkov)
  4. Své matce. (Josef Václav Sládek)
  5. Jako poutník k svaté hoře (Adolf Heyduk)
  6. HLASY (Alfons Breska)
  7. 10. Umru – šumote ty jemný! (Václav Bolemír Nebeský)
  8. QUO VADIS? (Antonín Klášterský)
  9. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí. (Viktor Dyk)
  10. V nádvoří Pražského hradu. (Emanuel z Čenkova)