VERŠE SAMOTÁŘE.

Emanuel Čenkov

Cos v duši někdy štká i tajně vzdychá, že v jizbu spěcháš svou, jež němá je a tichá. Jsi jako plachá laň, již lovec raní, jež hledá lesů kout pro svoje umírání. Vše dráždí tebe kol a mučí, ruší – své dvéře uzavřeš, chceš sám být se svou duší. Co zatím město hřmí jak v žáru sopka, ty okna zacloníš, že jizba jest jak hrobka. Byl život pohřbem jen – teď tělo leží a smírných zvonů zpěv se starých vane věží, se starých kathedrál, k nimž touha vzdychá tvé duše zraněné, když jizba je tak tichá.

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

168. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Své matce. (Josef Václav Sládek)
  2. NĚMÉ MĚSTO (Božena Benešová)
  3. 10. Umru – šumote ty jemný! (Václav Bolemír Nebeský)
  4. II. PORAŽENÝ. (Viktor Dyk)
  5. Svatováclavská kaple. (František Leubner)
  6. VEČERNÍ CHVÍLE. (Jan Červenka)
  7. XIV. Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Jako poutník k svaté hoře (Adolf Heyduk)
  9. NA VIA APPIA. (Antonín Klášterský)
  10. W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903. (Jaroslav Vrchlický)