ŽIVOT VTEŘINY.
Já neřek: Pohleď v oči mé jen jednou!
Však musila to cítit mnohem líp;
dost na tom, hruď že resignací lednou
jí projel náhle teplý slunce šíp.
Já neřek: Dej mi k rozloučení ruku,
a sama dala mi ji mlčící,
a ruka ta se chvěla ve souzvuku
s mou palčivoupalčivou, ta chladem vraždící.
A konec všemu. Léta prošla dlouhá,
já zapomněl, jak, nevím dobře sám,
však v nocích bezsenných, kdy rve mne touha,
se Sfingy, minulosti, vždycky ptám:
Proč uhadla má všecka tajná přání?
Proč podala mi ruku? Její led
94
proč roztál tenkrát, proč až k hrdé skráni
jí purpurový motýl s tváří vzlét?
Proč? Byl to soucit se mnoumnou, s ubožákem,
či všední frašky akt jen poslední?
Či štěstí záblesk, jenž se mihnul ptákem?
Co nutilo ji: Jen se ohlédni!?
A cítím, totéž bylo to, co síly
mi posud v dlouhém dává zápase,
v té vteřině jsme jeden život žili,
a proto její ruka chvěla se...
95