Já čekal to – dík za to slovo,
ty nedovedeš jiné říc’
a „být či nebýt“ Hamletovo
je tobě vzdech jen slabých plic.
Ty’s objal ovšem všecko duchem,
leč zdali’s jedno procítil,
zda jednu jiskru v dřevu hluchém
jsi pochopením roznítil?
Jen soustavu ty ve všem hledáš?
Pak celý svět ti chaosem,
jen k této jako k modle zvedáš
dlaň v modlitbě, jež cizí všem.
Jen všecko směstnat do soustavy,
plán pevný napřed sobě stkát,
ať nemá paty to ni hlavy,
přec v soustavě to musí stát!
Ať tribuna hlas na řečništi,
ať v houšti skrytý ptačí trylek,
vše pod svor, minulé i příští! –
A život se přec skládá z chvilek,
ač jedna s druhou soudobná,
přec není sestře podobná.
Ta zbarvena jest nadějí,
ta černá jak žluč v noc se hrouží,
ta balvanem, ta krůpějí,
však srdce ve všech stejně touží,
vždy něco lepšího si žádá,
vždy k nové metě zamíří,
ať v dumu tužby svoje skládá,
ať v hymně sobě zahýří,
jen ovoce vždy chvilky trhá,
nechť při tom jako Kroesus mrhá
svých klenotnici metafor,
ví, v něm se srdce jiných shlíží,
ať vzlétá sup, ať červ se plíží,
ať jásá v sterých záhad spor.
Věř, člověk nebyl nikdy jiný!
Jen v svoje vlastní srdce vstup
a zaplaš matných soustav stíny,
ze všeho okamžik tvůj lup.
Vzdej lásce, záští jej či touze,
jen čím jsi v něm žil, žil jsi pouze.