Modlím se k Tobě, Bože, po dlouhé zas době,
modlím se dnes vroucně, jako za své štěstí,
bojím se však říci, zač bych rád Tě prosil,
neboť jenom v skrytu modlitbu lze vznésti
za blaho své vlasti, za svůj národ celý,
protože to sladké, velké, svaté jméno
kramáři a verši, řečmi, politiky,
v krčem dýmu bylo stokrát znesvěceno.
A pak – nelze nahlas u nás o to prosit,
protože prý všeho v nekonečné míře
dávno má náš národ – tak se aspoň říká,
každý blaze žije v této pevné víře.
A já přec Tě prosím – ne bys činil zázrak,
bys nám všecka splnil nenadále přání –
jenom o to prosím, abys dal nám Čechům
více světla v mozky, duším čistší plání,
v ňadra mužnou pýchu, v tělo zdraví, sílu,
neústupnost v boji, vytrvalost v práci,
více lásky v srdce, která divy tvoří –
vše, co kdys jsme měli, a co teď se ztrácí.
V tajuplném rachotu se blíží konec
století a v dálce neproniknutelné
na obzoru černém strašné mraky letí
v divém tanci k změně nespočítatelné.
Ale my tu žijem v krásném, božském klidu,
třeba že už se střech nad hlavou nám kouří,
žijem dále, žijem skromnou existenci,
ač nám příval smete vše v té děsné bouři –
i ten starý prapor červený a bílý.
Máme ovšem svoje zástupce a vůdce,
staré, osvědčené, v bojích sšedivělé,
důvěru k nim máme, že vše obstarají,
můžem zůstat klidni beze strachu směle...
Já však přece zdvihám k tobě, Bože, výkřik,
z hloubi duše svojí, jež se děsem svíjí,
bytosti mé výkřik, lásky mé i krve,
modlitbou se modlím a ne blasfemií:
Zahynem kdes bídně u vrat chrámu lidstva
jako nejubožší mezi ubohými,
nevstoupí-li do nás zázrak nové krve,
která zažhne k činům lidmi zemdlenými,
klesne v bláto vlajka červená a bílá,
nevrátí-li se nám poctivost a síla...!