Vy, kteří jdete v noc a zapomnění,
ať neradi, ať klidně heroicky,
ó rcete aspoň, poslední krok lidský,
za kterým ticho v číši tmy se pění,
je krutým tak jak těžký zápas denní,
ať o chléb, o mír boj zde athletický,
či klidně zrak lze zavřít apaticky,
a nechat doznít bouřné kolem vření?
Jak asi duši v slední chvíli bývá,
v tom bodu, kde se v netvárné nic splývá,
v tom sklonu vlny, kde loď v hloub se řítí?
Co naposled tu v nitru lká a zpívá,
co v posled rouhá se tam, co tam svítí,
co v posled lepší jest – Smrt nebo Žití?
Vy mlčíte a s hádankou tou v oku,
jež hledí v dálku zkalené a sklenné,
v stín vcházíte, který se nad vším klene,
nic, blabuň splýváte ve valném toku.
A všecka strázeň dlouhých, bědných roků,
a všecky touhy sotva vyslovené,
a všecky snahy a sny rozvášněné
v ráz mlknou, v žití nedopěnou sloku
se oko vaše kalné dívá v dálku,
a němá sfinx vám hádanku zas dává,
jež stará jak svět, každý jejíž dědic.
Zpět od vás jdem v tu všech proti všem válku,
nic lepší a nic horší, co nám stkává
týž rubáš Smrt u Věčna stavu sedíc.