Šla malá Tilda zkvetlou zahradou,
byl srpen, v květu stály všecky lípy
a vůně táhla v horkém, zlatém vzduchu.
Tak plno vše jí bylo, všady vnikla
a staré lípy byly jako živy,
neb tisíceré květů chumáče
se proměnily v tisíceré zvonky,
jichž srdcem živým byla zlatá včela.
Tak zněly bzukotem ty živé zvonky
na starých lipách. Tilda byla bosa
a prostovlasá – patnáct jejích roků
jí dovolilo ten sport: chodit bosa
a rozpouštět si dlouhé, černé vlasy,
jak mořská tráva dlouhé, tajemné.
A bosa jak běžela zahradou,
u kvetoucích těch lip se zastavila
a chtěla – kam dosáhla na špičkách –
ty vonné, bledozlaté květy trhat
a chytla snět, kam mohla dosáhnout,
a rvala květ a nevšimla si včel,
až náhle jednu stihla na šíji,
pět ve vlasech; v té černé, mořské trávě
zle zapletly se náhle vzrušené
od sladkých číšek lipové té manny.
A když je chtěla vyprostit si z vlasů,
tu jiné lepší úkryt našly si
za ňader vlnou, zrádný knoflíček
kde povolil, jak natáhla se prudce
květ chtějíc urvat – Tilda ubohá!
Co nyní? – Odkud vyhnat včely dřív,
zda z vlasů, z této spleti mořské trávy,
tak dlouhé, černé a tak tajemné,
či z ňader lilijí tak ztajených
a hlubokých a ještě tajemnějších?
A lípy voněly a zlaté včely
jak podrážděny bzučely a Tildě
do pláče bylo v těchto rozpacích.
Ji tenkrát viděl jsem tak z terasy
a v mžiku tom jsem v duši přísahal,
že musí Tilda býti mojí ženou;
tak roztomilá byla v tomto boji
včel bzučících, v té vůni starých lip,
v tom zlatém rámci srpnového dne.
Ký osud stihl toto sladké dítě
po letech – nevím, vdala se, dost možná
a banalně, snad s žitím bojuje
jak tenkrát s včelami – však sotva, sotva
tak graciosně, s takým humorem!
Do větru na břeh moře vyšel jsem,
chtěl pohřbiti jsem v sváru jeho vln,
co tísnilo mne; jistě romantický
to lék pro všední trudy života.
Byl podzimek, vzduch pln byl stuchlé vůně
sežloutlých listí, divně smíšené
se slaným dechem šedivého moře.
Vše smutek dýchalo a resignaci.
Kde před nedávnem – pestré panorama –
vřel život lázeňský, tam šer a klid.
Já myslil, sám že v tomto nečasu,
v té stuchlé vůni sežloutlého listí
zřít budu ve vln divé kypění
a v nekonečný obzor mlhavý,
zkad nevlídný, vlhavý podvečer
lem každé plachty dávno zapudil.
Tu náhle na pobřeží v písku vlhkém,
za hrází kamennou ve změti trav
a vyvržených škeblí stát jsem viděl,
jak šedý stín, postavu ztepilou.
Háv tmavý těsně k tělu přiléhal,
jen lehce kreslil plné jeho tvary,
na hlavě klobouk módní, jehož závoj
jak popel šedý v dálku třepetal,
a dlouhé, žluté rukavice k loktům,
a v ruce knihu měla. Do větru,
do stuchlé vůně sežloutlých těch listí
a ve slaný dech šedivého moře
čtla polo pro sebe a na hlas přec.
Jak zaduněla vlna v břeh jak hora,
jak hýknul vítr jak by ohlasem,
mně zdálo se, dost možná byl to klam,
že v sluch mi padlo slovo „Nevermore“!
Zda vskutku čtla tu nesmrtelnou báseň
o štěstí ztraceném, o mrtvých touhách,
o zašlých nadějích, zda vítr s vlnou
byl básníkem zde, či má obraznost,
je těžko říci. Já jen viděl ji,
jak štíhlá, rovná velké liliji,
do bouře s nadšením čtla, jak rval vítr
jí vlasy, závoj, listy ve knize,
však nejvíc vlasy rusé, ohnivé,
jak zápasila s ním, jak chvěla se,
nad nekonečno moře skloněná
z té básně nekonečna, ona sama
jak každá žena tajemná jak tyto
dvě hloubky, kteréž se tu potkávaly.
Já bál se vzrušiti ji – couval zpět,
a v srdci klíčila mi divá touha
tu ženu obejmout a zváti svou,
zde u moře, kde vzduch pln stuchlé vůně
sežloutlých listí, divně smíšené
se slaným dechem šedivého moře.
Tu ženu obejmout a zváti svou,
s ní čísti zde a prožít, procítit
tu báseň zoufalství a resignace
a mrtvé touhy, ztraceného štěstí
a zašlých nadějí, tu hymnu hoře.
Kdo byla, nevím, nezřel jsem ji více,
jak zjevila se mi, tak zmizela,
však vlna moře, ať juž v slunci šeptá,
ať v mlze hřmí, má pro mne jeden zvuk,
Heleny pěvce děsné „Nevermore“!
Vy znáte je, ty kůry na sloupech,
střed jejichž vyplňují varhany,
kol pulpitů pár, v zadu staré kotle
a za měchy pár starých korouhví.
Půl okna obloukem se sklání sem,
na jehož sklo ve olověném rámci
si ob čas stará bříza zaťuká,
jež roste venku, kde byl hřbitov dřív,
kde nyní kout je plný vlhké trávy,
černého bezu s lesem lobečku.
Tak melancholické jsou tyto kůry,
když dech dochází v starých varhanách
po požehnání, rudý červánek
když hoří v oknech a když dlouhé stíny
bizarrních světců hrubě řezaných
se táhnou od oltáře k lavicím
přes chudou dlažbu. Na takovém kůru
se přihodilo, co chci vyprávět.
Cos chystalo se ve vsi, nevím juž,
zda biskupská být měla visitace,
či prosté posvícení venkovské,
však vím, že měla právě před „Agnus“
se nová vložka zpívat, stará skladba
od vlašského prý neznámého mistra;
ji v archivu svém našel učitel
a týden cvičil ji a předhrával.
Té slavnosti byl právě předvečer
a my se sešli k zkoušce poslední,
my, děti ze vsi, já sám housle hrál
a ona, učitele dceruška,
ta měla velké solo v této vložce.
Dvě slova utkvěla mi v paměti,
při kterých vždy se začlo od počátku,
neb dobré dítě nestačilo hlasem
do také výšky při „Gratia plena“,
vždy, ať se namáhala, co jen mohla,
to znělo falešně. Dnes jako vždy.
Tu starý otec – jinak pravý dobrák –
jej posud zřím, jak v ruce housle držel
a smyčcem dával takt, juž trpělivost
začínal ztrácet’. Věru desetkrát
jsme začli onu vložku osudnou
na setmělém tom kůru, do okna
kde stará bříza z venčí klepala
a kterým táhla vůně zavlhlá
starého kadidla a voskovic.
A zase při onom „Gratia plena“
to selhalo u mojí sousedky.
I nezdržel se starý kantor víc
a klepnul smyčcem ubohé to dítě
přes kaštanové vlasů vrkoče,
jež dvojím věncem hustě objímaly
tu malou, drahou, krásnou hlavičku.
A slzy bohaté jak velký hrách
jí na tvář tryskly, chvěl se, zajíkal
hlas jako pták, jenž v hnízdě překvapen
před odletem svým. Ó „Gratia plena“
v té chvíli byla ona, modrooká!
Však starý učitel to nechápal,
já cítil to a pustil housle z ruky
a zadíval se na tu drobnou tvář,
tak zperlenou jak bílá jahoda,
a pomyslil: Ta kdyby byla mou,
tak sladce líbezná v svém tichém pláči!