Samota.

Jaroslav Vrchlický

Samota.
Tu myslím opuštěných vodních květů, jež samy, mlčící se k tůni chýlí, tu horských štítů, sněhu povlak bílý kde netknut svítí od počátku světů. Ba ještě líp, tu mrtvých, chladných retů, když víko rakve z rukou těch, kdo zbyli, nad tělem spadlo v rozloučení chvíli, kdy v skutku konec bouří, vášní hnětu. Neb dokud cosi v hloubi duše hne se, co chce a touží, v světlo křičí, úpí, sám nejsi ani na moři, ni v lese. Však z tebe tvoje samota když vzrůstá, když k všemu lhostejný jsi již a tupý, zvíš, kterak pevná má ten polyp ústa. 106

Kniha Prchavé iluze a věčné pravdy (1904)
Autor Jaroslav Vrchlický