Samota.

Jaroslav Vrchlický

Tu myslím opuštěných vodních květů, jež samy, mlčící se k tůni chýlí, tu horských štítů, sněhu povlak bílý kde netknut svítí od počátku světů. Ba ještě líp, tu mrtvých, chladných retů, když víko rakve z rukou těch, kdo zbyli, nad tělem spadlo v rozloučení chvíli, kdy v skutku konec bouří, vášní hnětu. Neb dokud cosi v hloubi duše hne se, co chce a touží, v světlo křičí, úpí, sám nejsi ani na moři, ni v lese. Však z tebe tvoje samota když vzrůstá, když k všemu lhostejný jsi již a tupý, zvíš, kterak pevná má ten polyp ústa.

Patří do shluku

jho, potupný, výheň, hřeb, děsný, okov, blasfemie, svíjet, děs, železný

227. báseň z celkových 719

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Bořek. (Antal Stašek)
  2. V TĚŽKÉ CHVÍLI. (Antonín Klášterský)
  3. Někdy... (Jaroslav Vrchlický)
  4. CHVÍLE BEZNADĚJE (Arnošt Procházka)
  5. Bílá Hora. (Albína Dvořáková-Mráčková)
  6. Já zapomenu... (Vojtěch Pakosta)
  7. Odpočívej. (Adolf Heyduk)
  8. Na rychtě. (Adolf Heyduk)
  9. Úředník. (Matěj Anastazia Šimáček)
  10. Tři stíny. (Jaroslav Vrchlický)