XCVII.
Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou
Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou
jen slabá západu zář prokmitala
a v barvách vznítila se sterou šalbou
a po stěnách a na podlaze hrála.
A z hloubi dómu dojemně to znělo,
jak znavených zpěv marnou žití poutí,
jak sten, v němž pata krvácí i čelo:
Nám ni budoucím nedej zahynouti!
Sám proti hrobkám stál jsem našich králů
a ptal se ducha dějin k slzám vzrušen:
Což věčná bude poušť našeho žalu,
což nebude náš starý žernov zkrušen?
Již tenkrát před věky v prorocké tuše,
že kol nás všecko bortí se a hroutí,
zde lhala utýraná česká duše:
Nám ni budoucím nedej zahynouti!
Již tenkrát v přísvitu těch hrozných dějů,
jež krví jsou a slzami zde vryty,
týž zazněl kvil, jejž plachý zde dnes pěju,
již srdcem dědů tytéž chvěly city!
Nám nedej zhynout ni budoucím, Pane!
Vždy v boji tedy, na stráži a v bdění,
vždy v práci naši pot a slza skane,
a nikde, nikde, nikde vykoupení!
155
Již tenkrát cítil děd, co dnes rve vnuka,
vždy zápas jen a vždycky nářek pouhý,
a nikde, nikde, nikde není ruka,
by vryla v skálu kotvu naší touhy!
Vždy moře kolem – nepřátelské moře,
a my v něm sami dlouhou věků poutí,
a jen ta píseň v naše věčné hoře:
Nám ni budoucím nedej zahynouti!
Tak od pravěku my se o píď rvali,
o svoje kolébky a rovy dědů,
chrám budujíce na stráži jsme stáli,
dva kroky zpět za krok jediný k předu.
A tradicí dnes bolnou po staletí,
jak znavenému chodci dlouhou poutí,
zní nápěv, naše zpívají ho děti:
Nám ni budoucím nedej zahynouti!
Boj, věčný boj, a nesmíme zmdlít ani,
vždyť na té půdě všecko jest, čím žijem;
tak v resignaci nové požehnání
a nový úkoj z této písně pijem,
Aa nezhyneme, ať ta píseň hromy
zní v celý svět, ten kol nás ať se hroutí,
jí budou skály naše znět i stromy:
Nám ni budoucím nedej zahynouti!
156