Vyprahla poušť letním vedrem;
kmeny po ní rozptýlené
hnuly se juž ku pochodu
tam, kde v sklonu větví štědrém
palma milé stíny klene,
zdroj poskytá chladnou vodu,
svěžest padá skrze stín
Binghiolských do pastvin!
Táhly v noci, ve dne táhly,
spoléhaly na velbloudy
znalé cesty, každým rokem
procházely kraj ten sprahlý,
písku moře, písku proudy
v touze, smaragdovým okem
oasa až blyskne v stín
Binghiolských do pastvin!
Vedl davy emir Milii,
jako noc jel na svém koni,
Šemsi, jeho dcera, vedle;
mezek unášel ji bílý,
jak rolnička jeho zvoní,
tak se ona houpá v sedle,
v oku žár a v ňadru stín
Binghiolských od pastvin.
Zda to láska nastrojila,
láska, která srdce drtí;
na koni tu mladík hnal se,
v svalech jeho byla síla,
oko jeho rovno smrti,
nikdo neví, odkud vzal se,
snad jej lákal chlad a stín
Binghiolských do pastvin.
Zalíbil se emirovi,
že zastavil svého hřebce,
Šemsi zalíbil se luzné;
několika málo slovy,
řek’ je drze, divě, křepce
vypravuje zvěsti různé.
„S námi jeď,“ zněl obou kyn,
„Binghiolských do pastvin.“
Ó vy noci, dlouhé noci,
v poušti širé pod hvězdami,
kde jen v dálce zavyl šakal!
Oba, lásko, tvojí moci
propadli, neb byli sami,
neznámý je eden lákal,
krásnější než chlad a stín
Binghiolských u pastvin!
Miluji tě, ona řekla,
odpověděl: Miluji tě! –
Ač jsem dcera emirova,
půjdu s tebou v dráhy pekla.
Sprostý Kurd jsem, sladké dítě.
co však na tom, uspoř slova,
kvapí čas, juž větřím stín
Binghiolských od pastvin.
Prchněm’ spolu. – Vykonáno.
Táborem zní duté rohy,
pět set jezdců v sedla sedá.
Jak noc, která stíhá ráno,
letí všecko, co má nohy,
tam, kde mlha tmí se šedá.
Jistě prchli v sladký klín
Binghiolských do pastvin!
Siahamed s Šemsi jeli,
dvacet plných jeli hodin,
žízní jejich rety prahly
a kraj pustý – hlad též měli,
ani datle suchých plodin
neskytla jim – náhle táhlý
ryk zněl skrze pouště klín
Binghiolských u pastvin.
Ulekli se; byl to jelen,
který za svou hnal se družkou.
Siahamed chtěl ho zabit,
rána vyšla, jelen střelen
prchal dál, hoch za ním s puškou
hnal se, běda, dal se svábit
na sráz skalný, kde ční klín
Binghiolských u pastvin.
Na jelena s nožem vrhnul
zoufale se, do parohů
zaplet’ se, ten umíraje
ve propast jej s sebou strhnul,
buď to žalováno bohu!
Lásko, tak jsi zradila je,
v propasti jej vrhla klín
Binghiolských u pastvin.
Šemsi čeká, dlouho čeká,
třikrát drahé jméno volá.
Ticho. – Prach se v dáli zdvíhá,
to jsou jezdci –jak se leká!
Bolu touze neodolá,
jde a stopu lásky stíhá
jako laň, již láká stín
Binghiolských do pastvin.
Chumáč jezdců na obzoru
bližší, bližší v jitra páře,
juž i otce rozeznává,
v zoufalosti sleze horu.
Hledne dolů, skryje tváře,
v zrak jí kola šlehnou žhavá.
S hrůzou patří v skály klín,
Binghiolských do pastvin.
Pod srázem té skalní stěny
na parkosu suchém trčí
Siahamed nabodnutý,
krvavé jdou z úst mu pěny,
z rány potok krve crčí.
Ó ten osud žalný, krutý!
Na skráň leh’ mu smrti stín
Binghiolských u pastvin.
Ohlédne se, jezdců tlupa
blíž je, vidí třpyty zbraní,
otce v čele rozeznává.
Nad svou hlavou vidí supa,
k jeho mrtvole se sklání.
S bohem, žití! V skok se dává,
v propast sjela, bílý stín,
Binghiolských u pastvin.
Našli oba v krátké době;
ona ještě žila chvíli,
otci v klíně dokonala,
na témž místě v jednom hrobě
těla obě uložili.
Aspoň to jim láska dala:
Modlitby vzdech, chladný stín
Binghiolských u pastvin.
Pouští, písku ve peřejích
táhnou Kurdů karavany,
zbraně řinčí, zvonky zvoní,
táhnou, u hrobu však jejich,
ať jdou s kterékoli strany,
zastaví se, v prach se kloní,
dřív než zdraví chlad a stín
Binghiolských u pastvin!