Když půlnočně se nad zemí to tmělo
a spánek trpitelům oddech nes,
tu v moři věčnosti to zahučelo
a starý rok on v tůni času kles.
Než, na východě tam se z mrákot noří,
hle, anjelská jakási postava;
kol čela jí jak jitřní zář to hoří –
– toť Nový Rok, jenž zemi nastává.
Tvář anjela je rouškou zahalena
a ruka drží knihu zavřenou;
v té rukou Boží napsána jsou věna,
jež naší snahy budou odměnou.
Den svítá. Anjel blíž a blíže kráčí;
než, stále zastřen jeho obličej;
a lidstvo vstříc mu volá v touze, v pláči:
Jen štěstí přines nám! Jen štěstí dej!
Jen her a žertů dost chce mít krev mladá
a klid, jen klid zas touží sešlý kmet;
tu chudý zas jen jmění víc si žádá
a chorý lká: Mé zdraví dej mi zpět!
Tam rodiče se o své dítky chvějí,
tam na soupeře pomstu volá sok;
a tak ty dítky prachu lkají, přejí
a každý chce jen šťastný nový rok.
Host s nebe mlčí však. Až vytrh tiše
z té svojí knihy jeden zlatý list,
a ten když doletěl až k zemi s výše,
moh každý na něm tato slova číst:
„Ať nesu vám, co blaží nebo souží,
ať světlo plá neb smrť svým mečem tne,
vše tomu srdci k dobrému jen slouží,
jež vždycky věrně k svému Bohu lne.“
Ó duše lidská, rozuměj té báji.
Jen v Bohu pramen všeho blaha měj,
jen vše, co dnové další tobě dají,
co úkol v škole spásy přijímej;
a pak, ať spatříš radosť vůkol kvésti
neb nechať uložen ti těžký kříž,
ten Nový Rok ti přines pravé štěstí,
on přived tebe Bohu, Bohu blíž!