Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy ráno, když si vesele
pták-dítě východ ze skořápky kloval.
Slunce tehdy dříve vyšlo a mraky
bílé a rozdulé válely se k západu.
Břízy a osyky v ranním bystrém větru
mávaly listy jak na poplach.
Modříny stály přísně jak stráž,
smrky a sosny, vzdorujíce větru,
jen nerady klátily vrcholky.
Dub však, jenž nesl hnízdo, stužil své větve,
nehnul ni údem,
vyznamenávaný chrabřec před tváří vojska.
Tehdy již kvetly jitrocel, konvalinky a mužíček
na stráni na kraji lesa.
Jahodník kvetl a brusinníku lesklé listy
po mechu byly všude.
Rychle se honili střevlíci, jsouce tu posly.
Půda byla kyprá a vlhká – a v ní bylo sídlo
vší lesní vůně.
Nerady válely se mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily však, hnány větrem a dnem.
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
jedině bytosti lesní.
Člověku, jenž zde bloudil,
zdálo se lesní ticho
v časném ránu
tichou mší.
Usedl na kraj lesa a zatím, co v kotlinu
hleděl, kde rodné město jeho se prostíralo,
nalezl šťastné slovo a řekl je: „Vidím svou otčinu,
ráno ji nalézám.“ Nyní ticho se tišším zdálo.
Pospíchal tmavou nocí, by v prvním dne úsvitu
od kraje lesa mohl město své pozdraviti.
Červené jeho střechy, nelesklé ještě, hledí tu
pokojně k nebi. Kříž však na věži již se třpytí.
Na všechny myslí znovu, jež za krátko políbí,
on, jenž se po potulkách šťastně dnes domů vrací.
„Vidím svou otčinu v úsvitu ranním, zda mohli by
v chvíli té ptáci mlčet?“ Zvolal. Tu pěli ptáci.
Nikdy ještě nebyl údol tak smavý,
nikdy se střechy města nesmály tak do modra.
Krajina všechna teď byla jedním svátkem.
V loukách se třpytily potoky,
na jejich březích pomněnek trs,
milý a vroucný, čistý odraz nebe.
Lán úrodný sliboval hojnost.
Ke branám města vozy venkovské míří,
zvoní již zvony.
Všude se pojí zvuky v sváteční píseň.
Nahoře kvete jitrocel, konvalinky a mužíček
po stráni plazí se z lesa,
v dolinu nesa, co v šeru lesním vůní dýše.
Z doliny za to vzhůru
poslové-střevlíci vynesli potoku pozdrav.
Země byla nová a krásná, a nad ní se třpytil
závojek jara.
Dávno se odvalily mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily, zahnány větrem a dnem.
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
všichni, jimž jasno je v srdci.
Člověku, jenž šel k městu,
ptáku, jenž začal žíti,
jasně bylo,
vítězně.
Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy, kdy se tulák z dálky vracel
a dítě-pták se ze skořápky kloval.