Kdesi tam na jihu v Podlesí
vadnuly nemocné jedle v horkém parnu
pod bezmračnými nebesy.
Šuměly tiše, jen závan když větru se zdvih',
zahouklo horou v těžkém, mrtvolném pádu,
v jejích vršcích schnul a zachvíval se a vzdych
z dálky ten po kopcích úzkostný, zanášený stén
padajících bratří jedlí.
Smutněji bylo ještě slunce po západu,
tmít se začínalo a záhy umřel den.
A tu z houštiny sršatí dřevorubci
kolem šli domů, na kámen ztvrdlí a na dřevo zhnědlí,
jen těžce, podklesavě šli
v šeřící se podvečer.
Hadrníčkové špinaví, nazí zpola
křepčili kolem nich koldokola,
drobounké děti jich synů a jich dcer.
Dřevorubci staří, shrbení, zvetšelí,
do sta let málo se scházet jim zdálo,
ale šli přece rádi, ne smutni, ne veselí,
klubko drobných dětí je provázelo.
S ramen jim od šíjí visely, s náručí
vedle seker a dlouhých tyčí a háků,
běžely před nimi, vzadu se ztrácely
vnoučata, děti cupitající.
Urodilo se jich jako máku.
Bylo jich stále víc a víc.
Houby a jahody, maliny s jetýlky,
březové píšťalky, z trávy bublavé dudy
voněly z nich a přesličky, šťovíky,
bříška měly jak sudy,
oči jim hořely světýlky,
v tlustých tvářích měly dolíky
a tak se zdálo, že sýc je jejich strýc.
Později často, když jsem více
všim' si utrápené líce
mnohých sestaraných lidí,
v malých kobkách, dny a roky,
kde zrak trpět, stárnout vidí,
a kam nezabloudí skoky
dítěte a jeho smíchy,
vzpomněl jsem si na den tichý,
kolem dřevorubců děti
když jsem viděl dováděti.
Potom, když jsem v městě vídal
smutný něčí osud lidský
a jak síly zápas jídal,
jásot dětí slech jsem vždycky.
Zřel jsem obličeje v roušky tónu bílém
a jak slonovou kost shnědlé nad svým dílem,
zřel jsem upírat se v dálky smutné oči,
sluch jsem bystřit cítil někoho, kdo čeká,
zavřenou síň zřel, kam dítě sotva vkročí,
kde se stárne jen, a kde se člověk leká,
Munkáče a Špilberku a Kartouz hrůzy
cítil jsem jak poušť a v písku chůzi,
obličeje na kost zšedlé, odloučením
zpráhlá srdce, osamělá umučením.
Ani zatikání slůvka z dětských retů,
ani zdání, křídlo že se zdvihne k letu!