Pověst dí, že v smutných nocích,
kdy lká vítr a déšť v okna
bubnuje jak bubny k pohřbu,
ženám plavců, bdícím v pláči,
zjevují se utopení
muži, bratři, přátelé.
Lásko, ty jsi ono moře!
Z tebe rovněž vystupují
před mou duši, sirou vdovu,
truchlící a ustrašenou,
matné stíny utopencův,
již v tvých vlnách zhynuli.
Dobří plavci, hodní plavci,
bohatýři, však co naplat;
velké moře stopilo je
bez otázky v hloubku svou.
Aj, tu jeden drnká v loutnu
serenady, kanzonetty,
znám tě, znám tě, ty’s ten panoš,
který svedl tichou Piu.
až ji střemhlav shodil tyran
s věže chmurné cimbuří.
A tam druhý v řeckém plášti,
voda kape jemu s roucha
záhybů, změť škeblí, trávy
v kadeřavých sedí vlasech;
buď mou písní pozdravený,
statný plavče Leandře!
Krvavou tam opět dýku
utírá o pláště okraj
Francesky druh unavený
stálým, vírným letem v pekle,
smutné oko ke mně zvedá,
v němž plá němá výčitka.
Jiný, znám ho dobře taky,
učený mnich nad preláty,
nad biskupy – v moři lásky
špatný plavec Abelard.
Tasso, Josuf, Ovid, Dante,
Romeo, Faust, Manfred, Werther,
reci písně, reci báje,
a z nich jeden gigantický
lásce ve tvář – rána pěstí,
bohu ve tvář – věčný výsměch,
nad bohy a bohatýry
největší všech – Don Juan!
A ty stíny rostou stále,
vidím v nich tvář mnohou známou,
bledou, smutnou, které slzy
chlebem byly, bolest ložem,
jed neb dýka vykoupením,
jest jich víc a víc a víc!
Lásko, podivné ty moře,
vezmi zpět zas mrtvé svoje!
Darmo! jest jich stále více,
legiony, miliony,
skoro lidstva polovice
tísní se tu v jizbě mé.
A ty slzy a ty vzdechy
a ty kletby a to lkání,
věru moři podobá se,
když je zdouvá náhlý příboj
a když v struny bouře sahá
chladný vítr podzimní.