Z těch věčných zdrojů, odkud lidstvu stéká
zvěst božské krásy rajskou hudbou v sluch,
kde v chvílích štěstí ve nadšení těká
a duhy vidin sobě kouzlí duch,
kde anděl smíru s útěchou vždy čeká,
když ztýral duši všední vřavy ruch,
myšlénky křídel odkud zvoní vlání,
z těch věčných zdrojů čerpal plnou dlaní.
Na obraznosti zlatém lítal křídle,
jak roztáh’ je, hned hudba světem zněla,
hned s ním se ztrácel v dějin valném zřídle,
a jeho píseň bitev hromem hřměla,
a slzy lidské na brilianty stydlé
pak vinula si v řetězích kol čela,
a velká, jak nad mořem slunce v sklonu,
se chvěla jako slavný hlahol zvonů.
A časem zaletěla v čarný kraj,
jejž nevidí zrak skrytý pochyb mrakem,
tu hroužila se v božství velký taj,
od hvězdy k hvězdě spějíc bájným ptákem,
a divy, jaké můž’ jen skrývat ráj,
vše objala, vše pronikla svým zrakem,
a spitá vírou, naší době cizí,
v skráň bohu tkala drahokamy ryzí. –
A jako ve snu křídel rázným vzmachem
let její z ráje zpět se na zem snes’,
a v laškování, v smíchu, žertu plachém,
jak pestrý motýl v kalich květů kles’;
a kam jen sklonil křídlo tkané nachem,
jak vodotrysk smích šlehnul, zvonil ples,
a v chřestu dýk se potkávaly rety,
a v tance víry zněly kastagnety.
Svět naslouchal té hudbě okřídlené,
ta životem jak snem jej hravě nesla,
a v srázu, kde se ručej divě žene,
čest s vírou v jediná mu dala vesla,
v zem zvouc jej, kde se čistší nebe klene,
by duše šťastna světlu v náruč klesla,
a strhnouc rázem života sen krátký,
v svůj pravý domov, v nebe, vešla zpátky.
Kol něho kupí se dnes národové,
hráz času, řeči, plemena se řítí,
lidskosti chrámu čelo mramorové
se vznáší k nebi a jak slunce svítí,
ve skutečnost se mění dávní snové
a lidstvo se co jeden celek cítí,
jenž opojený poesie zřídlem
dál touží k světlu velduchů svých křídlem.
A věky přešly, smetly vše jak prach,
zář jiných hvězd se světem rozohnila,
myšlénkou dobyl člověk nebes práh;
vše zmizelo – jen poesie zbyla,
ráj získaný, kam vždycky v sledních snách
se duše, plachá, uštvaná laň, skryla;
co věčné zbylo, a co hodné slávy,
dnes vine vavřín kolem Jeho hlavy. –
Kam rychle tak a jakým právem?
Ó chápu, proč mně stoupáš vstříc,
slz stopy tají moje líc
a pustým oděna jsem hávem;
nad mojí skrání červánek
se vznáší, hrá mi ve vrkočích
a tucha jitra v mojich očích,
má celá zdoba, celý vděk.
Však neustoupím nazpátek,
své kvítí chci mu k nohám snést
a kolem skráně, diademu
jenž uvyklá jest věčných hvězd,
chci jako jiní rovněž jemu
tu skrovnou snítku lauru vplést.
To právo, ctíti velikost,
má každý, v kom jen ozývá se,
chtít vyniknouti ve zápase,
ctít jiné, k vlastní cti je most.
Kdo ale jsi, já neznám tebe.
Ta, které patří budoucnost.
Dnes tluku já na krásy nebe.
Chceš ptát se, kde jsou moje díla?
Ty nevíš, jak jsem dlouho snila,
ty nevíš, že já vstávám z hrobu,
že světlo teprv zřít se učím,
jak mladá snět že jarem pučím.
Ó těžko střásti takou mdlobu,
v niž osudu hrou vržena
jsem úpěla jak ztracena!
Ó pověz, proč’s tak dlouho spala?
Bouř divoká se věky hnala
přes vlast, kde čníti měl můj chrám;
že lid té země smělost měl,
zář světla vrhnout ve tvář tmám,
jež člověčenstvo kryly celé,
já ze všech nejtíž odstonala.
Na každý národ země širé
se usmála tvá láska věčná,
a hudba krásy z nekonečna
všem lehla ob čas v struny siré,
všem jednou vzplanul ideál,
a co se hřáli v jeho svitu,
můj národ lidstva na úsvitu
za Evropu na stráži stál.
Když první věnce kolem čela
jsi Calderonu v plesu vinul,
můj národ v sterých ranách hynul;
kde já jsem sílu vzíti měla?
Z té víry, jež mu byla moře
nejkrasších perel písní jeho,
mně zkvetlo símě všeho zlého,
vše neštěstí a všecko hoře.
Můj národ nezažil klid blahý,
žít pouze svému nadšení,
on snahu svou a toužení
o život v zápas změnil záhy.
On první byl, jenž myšlénky
svit nechal šlehnout svojím duchem,
a ve otroctví věku hluchém
přes podvod, lži a domněnky
ku světlu spěchal čilým ruchem.
A v boji oněměla lýra,
já záhy klesla v tuhý spánek,
můj v rum a prach se rozpad’ stánek,
má celá vlast poušť byla čirá.
Já mám jen hloží do vlasů,
to zkrvavené jménem vlasti
líp mohu k jeho nohám klásti
než jiní věnců okrasu.
Já vstala, zázrak to byl divný,
a dřív, než ku oltáři krásy
se mohly zvednout moje řasy,
já jinam musila své hřivny
a ducha svého smělý let
ku jiným cílům obracet.
Já musila hřmít na vrata
těch sterých srdcí odrodilých
a v duších otročením shnilých
dřív budit vonná poupata
té lásky k vlasti, která hoří
bez trestu jinde v srdcích všem,
té lásky, která divy tvoří;
já budit musila dřív lid,
jej učit, jak má ctít svou zem,
jak zas má svým a volným být.
A první velké této snaze
já zasvětila celé žití,
a jestli prosté jen jest kvítí,
jež posud zkvétá na mé dráze,
zaň hanbiti se nemohu.
Vím dobře, ducha smělé síle
že krásnější snad kynou cíle.
Mně zatím jinou úlohu
dal osud, který mému lidu
dal v úděl zápas beze klidu.
Však v tomto boji rajskou mannou,
když všecky síly umdlévají,
mé duši jest, když zrak svůj chýlí,
kde lidstva věčné hvězdy planou:
z nich čerpám nové nadšení
a jistotu, že v prach a trosky
mi přece skane zásvit božský,
jenž poušť mi v eden promění,
že v chrámu svého umění
kdys před vlastními kleknu bohy,
že umění ztracené věno
mi bude kdysi nahrazeno,
co trpěla jsem po věk mnohý,
že změní se mi na bojišti
na hvězdu slávy v době příští,
mé zhaslé slunce vzplane zase!
Nuž tedy pojď, chrám otvírá se.