Píseň vzbouřených sedláků.
(r. 1626.)
Nu, co patří pánu?
V střeše každý hřeb,
každá krůpěj v džbánu,
na polici chleb,
jeho vše jest, ale, bratři,
kosa v šij a v leb mu patří
okovaný cep!
Nu, co patří pánu?
Dcery tvojí zpěv;
sýpka, ať je plna
zrní nebo plev,
zdupané i zkvětlé nivy –
ale též však spravedlivý
náš i vnuků hněv!
[25]
Nu, co patří pánu?
Svižný karabáč,
když on řekne,řekne: cháme!(,cháme!‘
úslužně rcirci: „rač!“
Však před věčným soudem božím
patří skráň mu zryta hložímhložím,
vdov a sirot pláč!
Nu, co patří pánu?
V hvozdě zvěř i klest,
poslední tvá kráva,
jediná tvá čest;
ale patří jemu taky
v nestoudnou tvář, v drzé zraky
mozolitá pěst!
Nu, co patří pánu?
Sláva, přepych, moc. –
Vzhůru, bratři, k ránu
jde prý naše noc!
On má hrad – my žhavou smolu,
štěstí on – my trud, však bolu
bůh jde na pomoc!
26