Selské balady (1885)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SELSKÉ BALLADY
od JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXII.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ: DR. ED. GRÉGR & ED. VALEČKA. 1885.
[1] Poznámka: Všecky historické ballady této sbírky zbudovány jsou na motivech, jež historická fakta poskytla, a jichž největší čásť čerpal jsem z výtečné studie Svátkovy „Selské vzpoury v Čechách“, vyhražuje si ovšem všady úplnou volnosť poetického spracování. J. V.
Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2] MILÝM SOUDRUHŮM DRU JOSEFU THOMAJEROVI A ALOISIU JIRÁSKOVI PŘIPISUJE J. V.
V Praze, 1. ledna 1885.
[3]
Česká duma.
Oj, ty dumo česká, tajeplný smutku, žel, jen k slzám nutíš a tak málo k skutku! Kdo tě asi první, česká dumo, básnil? Posud nám po tobě zrak se nevyjasnil! Leží to, ach, leží na srdci co kámen, pálí to, ach, pálí v zraku jako plamen. Ku odboji náhle ruku mdlou to stiská, vzápětí však pouze jenom hruď si stýská. Oj, ty dumo česká, kdo byl otcem tobě? Jsme tu pod tvou tíží jak pod hlínou v hrobě. Stahuje to hrdlo, na prsou to dusídusí, a ta ústa přec jen zpívat, zpívat musí! [5] Jako lehký mráček, sotva stopu nechá, táhla’s jistě poprv hlavou otce Čecha. Rostla jsi a houstla jako chmura tmavá, když věznila Přimda kněze Soběslava. Byla’s jako mračno v postrach všemu ptactvu v srdcích Přemyslovců – láska ku cizáctvu. Ale jako příkrov s Bílé vstala’s hory, národ pod tvým tlakem dvě stě let byl chorý. V pohár skanula jsi, v slzách planula jsi, ze všech větrů do Čech, dumo, vanula jsi! Otrávila’s píseň, na srdce nám lehla, po pláních a hvozdech černým stínem šlehla. Nejhloub ovšem má tě v duši sedlák český – Dumo! kdy jen z tebe zářné šlehnou blesky? 6
Etruská ballada.
Etruský sedlák – první oráč,oráč vzal za pluh kámen ostrý a první brázdu sotva táhnul a vyoral jen – kostry. I pravil k sobě: V zlý čas věru jsem vyšel zemi orat, můj chleb z té tvrdé země kostí mi musí ovšem korat. Dne druhého táh’ brázdu zase. Zem páchla shnilou krví, a sedlák vzdech: Chleb hořký bude, dokavad tak se mrví! A třetího dne vyšel v pole hned z rána na úsvitě, pluh těžce táh’, a pod něj sáh’ a vytáh’, vytáh’ – dítě! [7] To dítě mělo šedé vlasy, na tváři samou vrásku a ve svraštělé suché ruce hrsť žlutých, suchých klásků. A sedlák polekán a zdiven se ku dítěti sehne, to plakalo, že míň je rosy, než slunce žár ji sžehne. To plakalo a hořké slzy do vrásek tekly hbitě, a sedlák vzdech: „Pro věčné bohy kdo jsi, co chceš jen, dítě?“ A dítě dělo: „Zaorej mne i hluboko a hladce, zas na povrchu vždy se zjevím, jsemť obraz – tvojí práce. Svůj hořký pot, svých slzí brod, své trudy uzříš v mém vlasu, své práce marný výsledek v té kytce hluchých klasů. A slzy moje – slzy lidstva jsou ovšem nekonečné, a v dětské mojí tváři vidíš též svoje dětství věčné.“ 8
Sen Tamerlanův.
Před svojí smrtí Tamerlan měl tento divný sen: do dálky táh’ se dlouhý lán, on na něm natažen. A obrovský kmet před ním stál, půl člověk a půl duch, plál jeho zrak skrz vousů mrak, dlaň jeho tiskla pluh. „Kdo jsi?“ děl vládce. „Boží soud,“ děl přelud; „slyš mou zvěst: jak prokletí jde v zápětí za výrokem mým trest.“ A v nářku tom jak zněl by hrom, pluh na vládce kles’ hruď, a jako v pláň, neznámá dlaň tam ryla: Proklet buď! [9]
A ňadry jeho brázdu táh’, ač svíjel se a třás’, a šlo to hloub, ač každý kloub mu praskal, vstával vlas. Po jedné brázdě druhou zas s touž důkladností táh’, a z klína zrní házel v ráz v těch brázd krvavý nach. A nežli třetí brázdu vryl, juž z první osení se zelenalo vesele a v čilém vlnění. A čtvrtou nežli dooral, juž kýval plný klas, a oráč dál se s pluhem bral vždy znova hloub a zas. Vždy na novo jak olovo tek’ do brázd horký pot, a do ňader vždy hlouběji ryl pluhu ostrý hrot. A celé tělo vladaře juž vrostlo do země, a v červánek si skřivánek pěl nad ním dojemně. 10 A zlaté klasy šuměly, to jeden chvit a třpyt, a rostly víc v sta, ve tisíc, vždy výš až nad blankyt. A Tamerlan kde srdce měl, zkad hrůza šla a děs, tam šedavá si pěnkava své hnízdo tkala dnes. A zkad krvavé myšlénky se draly v divý rej, tam vlčí mák čněl do oblak va v nach svůj halil jej. Když celý obzor zaplavil těch zlatý klasů vír, svou práci oráč zastavil, v své duši cítíl mír. Na mezi pak na pluh svůj sed’, jenž jako slunce plál, a do čtyř úhlů zvolal v svět: „Já jediný jsem král!“ 11
Dvě laně.
Dva dny juž kníže Oldřich z Peruce na vzácnou čekal zvěř, a vždy se zachvěl, jak hnul sebou prudce ve větru strom i keř. A darmo zněla lovčích rohů echem kol zalesněná stráň, to bůh ví, kudy zmizela vždy mechem ta bílá, vzácná laň. Dne třetího zas vyjel na čekání, však sám děl: Naposled! Jel, náhle, v úval kde se hora sklání, co kouzelného zhled’. Tam dívka stála, u studánky prala, zpěv její zvonil v les, a kníže zřel, jak sukni nazvedala, jak s páží šat jí kles’. [12] A jako světlo mezi bílé břízy když zbloudí, její pleť tak stříbrem plála, vlas jak zlato ryzí. – Ó hleď si srdce, hleď! I stojí kníže udiven a němý, zář listím hraje si, a zapomenul půvaby jat těmi na lov i na lesy. V tom udýchán sem vrazil lovec mladýmladý, tvář v ohni, v dechu chvat: „Ó běda, kníže, co ty stojíš tady, laň padla do tenat! A nalíčil je rukou přeumělou ten lotr Kresina, ó pojď, potrestej selskou pýchu smělou, zkroť toho zlosyna!“ Hněv zkypěl v knížeti, trh’ uzdou prudce a v cvál se dali zas, kam lovec ved’ je nazpět do Peruce, a v statek vtrhli v ráz. Na dvoře, hle, nad krásnou, bílou laní ten lotr sedlák stál, ji právě skolil, hladil jí šij dlaní a do vousů se smál. 13 A stáli jak dva mraky proti sobě, tu kníže – sedlák tam. „Hned spoutejte mu drzé ruce obě, trest vymyslím juž sám!sám!“ A lovci juž se vrhli na sedláka. V tom dívka cloní jej, knížeti padá k nohoum letem ptáka: „Můj otec! Soucit měj!“ A kníže couvnul. – Bože, to jest ona! Tam prala před chvílí! Pod nohou její kvetla růže vonná, kol hráli motýli! A jako světlo mezi bílé břízy když zbloudí, její pleť tak stříbrem plá a vlas jako zlato ryzí: Ó hleď si srdce, hleď! A kníže couvnul – usmál se a svolil: „To můžeš štěstím zvát, že za laň, již’s mi před očima skolil, mi jinou můžeš dát!“ „Laň za laň!“ – Kresina vždy s klidnou tváří dal jemu v odpověď. A na bříze pták zpíval jásající: Ó hleď si srdce, hleď! 14
Píseň klasů.
V božím požehnání, v lidském proklínání rostem na té potem zvlhlé, smutné české pláni, Nechťnechť rozmary pánů na tom žitném lánu ryjí kopyty svých ořů tisícerou ránu! Děti „chleba“ křičí a juž zrno klíčí, ať je úpal slunce pálípálí, ať je kroupy ničí. Co se komu zráčí, klas na všecko stačí; vždyť se kvůli němu v prachu denně sedlák vláčí. [15] Za mozoly dlaně na desátky, daně zrní klasy nasypají v míru svrchovaně. Aj, tu vojačina! Na výplatu syna klasy dají, vždyť ta matka hořem ruce spíná! Co nám chlady, vedra? Zem je matka štědrá, rostem pro ta nachýlená, unavená bedra! Rostem na souvrati, slunce to nás zlatí, když se zráčí milostpánu zvěř svou námi štváti. Rok po roku rostem, přec na českém, prostém stolu sedí bída holá, chudoba tam hostem. Zrní dosti dáme, všecko, co jen máme, a přec sedlák pěst zatíná, selka ruce láme. 16 Málo! Pořád málo! Co se to jen stalo, stejně rosa vlažila nás, sluníčko nás hřálo. Či té černé půdy zkrvácené hrudy proklety jsou tak, že rostem stále v nové trudy? Skoro na té roli popelem a solí, žlučí jsme než zlatým zrním – Ach, to bolí! bolí! Aj, kdy lépe bude pro ty ruce chudé, pro ty nohy utýrané až do krve rudé? V božím požehnání, v lidském proklínání pro koho jen asi rostem na té české pláni? 17
Suplika. (r. 1775.)
Pan kantor z prvního spaní byl náhle probuzen, vstal, oči mnul si dlaní. Co můž to býti jen? Z návsi zněl hluk jak zbraně zvuk a kantor měl tak pěkný, pěkný sen! Snil: Na větší byl škole, měl dvojí deputát a kravku, kozu, pole a nemusil se bát, pan vrchní brouk když naň si houk’ a psem jej honil od zámeckých vrat. [18] Vstal celý rozespalý a z okénka pak hled’, na návsi davy stály, a kantor strachy zbled’. Byl to jak voj připraven v boj, když s domovem se loučí naposled. Z těch známých, vlídných tváří hněv sršel se vzdorem, a mladí jako staří zde stáli táborem, ten cepem třás’, ten kosou zas, ten vidlemi a jiný toporem. Vít starý na patníku jak farář rozkládal, a celý zástup v mžiku se směrem k škole hnal, pár tuhých ran a dokořán juž dveře – kantor před sedláky stál. A z třiceti úst zní to ve bouřném pokřiku (mně chudáka je líto při tomto povyku.) 19 „KantoreKantore, hej, k práci se měj a na pány nám napiš supliku!“ ,– To nejde, milí kmotři, to třeba rozvážit! –‘ „Jsou tyrani a lotři“,lotři,“ mu zahřměl v odvet Vít. „Ať zvědí južjuž, co sedlák zmůž’, my nechcem se juž pro cizího dřít!“ „Ne! Nechcem!“ zní to davem, jak bouř to hlaholí, „náš hlad je naším pánem a naše mozoly!“ A divý rej zpět tiskne jej a zatlačil ho k stolu do školy. „Vem nejlepší své pero!“ Vít rozkazuje zas. „Piš“,Piš,“ hřímá hlasů stero, a kantor jen se třás’, pak nesmělenesměle, pot na čelečele, děl: ,Nejde to, když křičí každý z vás!‘ 20 Jak psáti? Včera právě zde sám pan vrchní stál, a kantor ostýchavě brk zkoušeti se jal. Ba sám pan Franc s ním preferanc až do desíti milostivě hrál. Pot utřel sobě, v bázni jak s čela se mu lil! Vždyť ves že drží v káznikázni, jej farář pochválil. Vstal, sotva sed’, leč rázem zpět jej k židli sto jich tiskne ze všech sil. „Piš!“ – celý dav naň vříská, „neb zakusíš náš trest!“ A motyka se blýská a zatíná se pěst. „Nuž rychle piš, však nejlíp víš, co musíme od pánů zlého nést!“ ,Chci splnit žádost vaši‘,vaši,‘ dí kantor málo jist, ,však nejde to tak, braši, (a chvěje se jak list) 21 hned ve mžiku psát supliku, neb s pány není radno třešně jíst.‘ „Nač kantora pak máme?“ Vít křičí zuřivě. ,Nu, tedy... uhlídáme!‘ zas kantor bázlivě, ,z vás jeden teď jen sloveslovo veďveď, vše pověz hezky zvolna, úctivě.‘ „Nu dobrá, napiš tedy, že s pány máme kříž, ty roboty a bědy víc nechcem snášet již, kdy za týden ach dvakrát jen po vlastní práci smíme. Item piš: Že vrchní chám je drzý a výslovně že chcem, pan hrabě by ho brzy juž poslal k čertům všem. Co váháš zas? Máš v brku vlas? Či nespouští víc? – Jiné pero vem! 22 Dál item panu Franci, by rychle kvinde dal, by uznal toleranci a vrátil vše, co vzal, co zkazí zvěř neb lovců sběř, by náhradu nám slušnou vykázal. Dál item aby zrušil tu sílu poplatků, neb sedlák zuby sušil a kněz žil z desátků. Co vázneš teď?“ – ,Ach Víte, hleď, já udělal tu kaňku ve zmatku! Tak nemůžem to dáti přec slavné vrchnosti!‘ „Nech tak, to stejně platí, na nás v své chytrosti jsi pozdě vstal, však piš jen dál!“ A kantor chudák dopsal s úzkostí. Pak vytrhli mu v smíchu tu divnou supliku, Vít čet’ ji na hlas v tichu, pak rázem ve mžiku 23 ze školy ven se zástup ten jak bouře valil v lání, povyku. A znikli s divým plesem, za nimi kantor zřel do tmavé noci s děsem a chudák jen se chvěl! V mlhavou dál pak naslouchal, co nyní počít si má – nevěděl! Teď vyhnán bude, možná že vězněn, mučen snad; sny krásné, přání zbožná! Jak všemu vale dát! Na lože kles’, nad lesy kdes zřel oknem nebe v rudé záři stát. 24
Píseň vzbouřených sedláků. (r. 1626.)
Nu, co patří pánu? V střeše každý hřeb, každá krůpěj v džbánu, na polici chleb, jeho vše jest, ale, bratři, kosa v šij a v leb mu patří okovaný cep! Nu, co patří pánu? Dcery tvojí zpěv; sýpka, ať je plna zrní nebo plev, zdupané i zkvětlé nivy – ale též však spravedlivý náš i vnuků hněv! [25] Nu, co patří pánu? Svižný karabáč, když on řekne,řekne: cháme!(,cháme!‘ úslužně rcirci: „rač!“ Však před věčným soudem božím patří skráň mu zryta hložímhložím, vdov a sirot pláč! Nu, co patří pánu? V hvozdě zvěř i klest, poslední tvá kráva, jediná tvá čest; ale patří jemu taky v nestoudnou tvář, v drzé zraky mozolitá pěst! Nu, co patří pánu? Sláva, přepych, moc. – Vzhůru, bratři, k ránu jde prý naše noc! On má hrad – my žhavou smolu, štěstí on – my trud, však bolu bůh jde na pomoc! 26
Lorecký ze Lkouše. (r. 1571.)
Šamonické zvony pěkně vyzvánějí; sedlákům je běda, páni – ti se smějí. Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny, Lorecký ze Lkouše má dva statné syny. Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem, pan Lorecký plesá nad tím božím darem. Myslilť, že již musí umřít bez dědice, a teď šťastný otec vjíždí do vesnice. Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada, rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá. Širák sklání k zemi, však než řečnit začne, Šamonický zeman svraští čelo mračné. [27] Křikne na kočího: ,Zmrskej toho chlapa, dál jeď, ať můj hřebec v prach tu luzu sšlapá!‘ Ale Petr Dulík odstrašit se nedá, uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá: „Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy, budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý! Slev nám na robotách, slev nám na desátku, vždyť žijeme stále jak o velkém Pátku. Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě, smiluj se, jak bůh že syny dva dal tobě!“ – ,Ano, dal mi synysyny,“ – Lorecký zle křičí, „vychovám je, na vás aby byli biči. Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný, proto ku pomoci bůh mi dal dva syny. Najednou dva dal mi na vás do zásoby, máte-li zlé nyní, horší přijdou doby, Ažaž mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme, pozor, ať se více spolu neshledáme!‘ 28 Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup’ stranou, zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou. Rty se třesou řečí výmluvnou ač prostou: „Na biče tvé děti jistě nedorostou. Nebudem se dále na svého dřít katakata, záhy posekáme ta tvá bičišťata. Nebudem přec supy na své děti živit, v pokoře se plazit, hrbit šij a křivit!“ – Šamonické zvony bouřně vyzvánějívyzvánějí, pánům dnes je běda, sedláci se smějí. Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí, na zvráceném sudě Petr Dulík soudí. Před ním trčí vidle, odznak selské síly, a k nim zástupové ku přísaze pílí. Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti: Šamonický zeman a s ním jeho děti. 29
Ballada vánoční.
Vzbouřili se sedláci proti pánům v ráz, práce juž je trmácítrmácí, bolí plec i vaz, hladem hynou děti, ženy, ba zdá se být otrávený i ten boží klas. Vzali kosy, brány, rýč, motyku a cep, švihá, zvoní to jak bič o tu panskou leb. Jedli dlouho zvěř a pstruhy, a sedlák měl zápas tuhý o plesnivý chleb. Panský zámek dobyli, zapálili věž, vykradli vše obilí, krávy, koní spřež, zrubali vše panskou chasu, nešetřili ani krásu žen a dívek též. [30] Pán se z honu navracel s chrty, ohaři, vztek mu divý v duši vjel a krev do tváří, utek’ v zmatku ku sousedu a tam celou svoji bědu vypsal císaři. V krátké době trouby jek, dragóni tu již, pojímali dobytek, zapálili chýš, sedláky pak chytli v hvozdě, na útěk se daliť pozdě – Bože, ty to víš! Pláň se táhla bez hrází, v prostředku strom stál; vojska tlum sem přichází, táborem se dal, dlouho prohlížel tu sosnu, bručel a se ztrácel do snů starý generál. „Pěkný strom to! Z daleka lze jej uvidět, pověsíme člověka na každičkou snět, sedláci jej v celém kraji odtud pěkně uhlídají, hoši, k práci hned!“ 31 Stalo se a ve chvíli přivedli je sem, každá snět se nachýlí smutným břemenem; v haluzích to stená, praská. Pane Bože, což tvá láska opustila zem? Pět a dvacet sedláků visí do kola! Pět a dvacet přízraků, každý mrtvola. V haluzích to praská, kvílí, haluze se níže chýlí k zemi do pola. Děl generál do boty strčiv karabáč: „To trest selské holoty, co žen, dětí pláč? Jako svícen strom ten stojí, vánoční to strůmek v chvoji, pěkný ramenáč!“ Tu děl kdosi ve mraku: „Já jej rozsvítím!“ Blýsklo se všem ve zraku, síra, oheň, dým.dým, temný zvuk a rachot hromu, kvílení a praskot stromu, rychle, jak to dím. 32 Celý tábor v plameni, v moři ohně stál, útěk, zmatek, úpění, a strom jasně plál, mrtvolami obepjatý hořel jako svícen zlatý, svítil v šírou dál. Prchla noc a hořel zas, hořel tak dnů pět, občas náhle v jeho jas boží anděl slet’, sedlákovu duši vzal, na srdce ji bohu dal, jako bílý květ! Na pasece pusto kol, popeliště, rum, ve krajině utkvěl bol, nevzbudí se z dum, hruď tvá lidu křivdy cítí, strom však svítí, svítí, svítí v sny všem tyranům! 33
Shnilé obilí. (1620.)
V den mlhavý kdys u Bystré lán rodný sedlák oral; na staré hruše uschlou snět v tom starý havran slet’ a lidskou řečí zakrákoral: Ty v potu tváře nadarmo zde kypříš svoji hrudu, a darmo budeš síti též, neb nikdy nebudeš plod sklízet, věř mi, svého trudu! Po ptáku sedlák bičem šleh’, leč ten se drzý nehnul, zrak – rudý jas a chrapot hlas. Pak zmizel v jeden ráz, když sedlák pro kámen se sehnul. [34] Šel domů sedlák poděšen, v tom s nebes hloubi náhle červánek vznítil kalný vzduch a v dáli rudý pruh, jak v krev by nořil brázdy táhlé. A v noci vzplály hvězdy dvě a jejich metly rudé se třásly v dálce mlhavé jak meče krvavé;krvavé. To jen sám bůh ví, co to bude! A sotva vzešlo osení, sedlák se vidlí chopil, šel na pány a nastal soud, a brzy krve proud ty rodné lány kolem stopil. A než-li v klasy metalo to obilíčko boží, pan hrabě Vilém z Kolovrat se s vojskem na vsi krad’. Zda sedlák nyní vidle složí? A než-li klasy dozrály, juž konec byl té řeži, 35 a kde byl ve vsi jaký muž, na stromě visel juž, ba stačily juž k tomu stěží. Pak věšeli je na trámy u stodol, kolen, stájí, a v polích v slunce úpalu to zrálo pomalu – však mrtvo bylo v celém kraji. Uzrálo v posled obilí, leč kdo je sklidí asi? Pár dětí, které zmořil hlad? žen slabých zástup snad, jež zármutkem si rvaly vlasy? Pak přišly bouře. Celé dny jen s oblohy se lilo. Co kdys u Bystré sedlák sel, to nikdo nesklízel, to zrostlo, hnilo, shnilo. Nad klasů bahno havran slét’ a děsně zakrákoral: měl radosť z věštby své, neb klet, co stojí boží svět, je lán, jejž český sedlák oral. 36
Rychtář Oremus.
Sedláci jdou proti Plzni. Doba krve, boje, hrůz! Bratři, dobře se vám vede, dokavad vám v čele jede rychtář Oremus. Pan rychtář se spolčil s pány, žita mnohý plný vůz vpašoval skrz městské brány za dukáty zverbovaný chytrák Oremus. Zle to k posledu naň trhlo, houká houfnice i kus, meče zvoní, na svém koni za pány se žertem honí zrádce Oremus. [37] Však v té chvíli, kdy byl zrádcem, a sám chtěl se dáti v klus, v lebku tesákem ho ťali, boje rykem zazpívali nad ním: Oremus! 38
Ballada o smrti Jana Koziny. (1695.)
Ó přesmutná to novina, ji zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles’! Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Co v naše velké neštěstí je veliký náš hněv? Nic – zrno padlé pod žernov, nic – udupaný klas! Jen vzlyk a pláč, nemáme slov, sirotou každý z nás. Ti páni mají ve ňadrech jen kámen nebo troud, že mohli nám jak na posměch ten hrozný vyřknout soud. [39] A příšera byl jejich kat a na ďábla se zvrh’, když pláčem naším nedojat oprátku v oko zdrh’. Co platny naše výsady? Co pergamenů sta? Když nešlo to, ach, bez zrady a ve všem byla msta! Ó Plzeňské ty náměstí, my v poutech stáli tam, a němí byli bolestí, když on se zjevil nám. Šel, buben zněl, ó jak se tměl skrz černé sukno zvuk! Šel, hrdý, vzpřímen, nám však vřel ve srdcích ještěr muk. Na stupni stál a katu prál: „Jen málo, brachu, shov, zřím tady samý trud a žal a víc než tisíc vdov! Zřím tady sta sklopených hlav a to já nemám rád, ten lid je tu jak tupý brav, ať jde! – Nač tady stát?“ 40 A odpověděl jemu kat: – Což věru nevidíš? zde musí stát z nich každý spjat, na nohou želez tíž; Zdezde musí tebe viděti, jak na popravu jdešjdeš, a musí k tomu mlčeti ta zbujná selská spřež. – Tu děl Jan Sladký: „Lide můj, to smutná pro tě věc, však dobře tak, proč byl jsi hnůj a proč jsi skláněl plec.“ Tu děl Jan Sladký: „Lide můj, to není konec však, při právech svých ty pevně stůj, buď volný vždy co pták! Však Lamingere, tyrane, ty vem těch slzí proud, než dnešní den v rok zaplane, na boží zvu tě soud! Tam povím tobě, lidu pot jak převzácná je věcvěc.“ V tom bubnu hřmot jak o překot, v oprátku sklonil plec. 41 A děsný mžik – a jeden vzlyk a tma objala nás, když propustil nás žalářník, nám scházel zrak i hlas. Ó Šumavské vy pralesypralesy, ó zřídla zvonivá! Váš zpěv nás teď jen poděsípoděsí, neb nám se vysmívá! Vším zní ta smutná novina, ji zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles’. Však rok a den to pouze jen, Bůh tak to nenechá! Na věčný soud jde Lamingen, to naše útěcha! 42
Matyáš Ulický. (1627.)
Matyáš Ulický stál již před popravou s nachýlenou skrání, s obnaženou hlavou, s které sedřeli mu cihlou pomazání; v očích vytřeštěných žehlo jemu plání, rety cukaly se jako v divé křeči, zmatenou se ob čas zachvívaly řečí, slova to jen kusá, křiky utlumené. Náhle jako bouře když se bradly žene, přes kořeny kmenů, přes balvany chvátá, začal mluvit k lidu, co holomci kata chystali své stroje: ten hle zkoušel palcem sekery své ostří, ten jsa dobrým znalcem provaz měřil okem, zdali snese tíži, k skřipci až ho připnou od paty ku kříži. – Ať jen vymluví se, kat děl, však juž tipec napraví mu kolo, panna, boty, skřipec. [43] A kněz mluvil k lidu na valech i v bráně: „Matyáš Ulický, zbožný sluha Páně, že jsem nemoh’ déle vidět selskou bídu, že jsem z čisté lásky pomoci chtěl lidu, že jsem zavésti chtěl pravou říši Krista, kde se rovnost stavů, bratrství všem chystá: pány jat a souzen, vydán na mučidlo, vyprávím teď světu, co mé oko shlídlo v bezdnu těžké dumy a co vidím ještě, co ten brousí meče, co ten chystá kleště.“ – Jen ho nechte, kat děl, naposled on šílí. „Sestoupil jsem ke dnu, tamtam, kde duše kvílí, veden okem ducha octnul jsem se v pekle, Hospodin jež chystal panské luze vzteklé, mučitelům lidu, zpupným násilníkům, náhončím jich, katům, popům, námezdníkům. A má duše plesá a má duše jásá, okovy své vazby květným pýřím střásá, panského vždyť pekla strašlivé ty divy podaly mi důkaz, bůh že spravedlivý, co dnes panstvím, slávou, bídou že je příště.“ – – Jakže, praví soudce, ještě s popraviště má lid bouřit k vzpouře? V bubny udeříme, 44 jeho zpupný hovor vřavou přehlušíme. – „Jen ho nechte,“ hejtman s úsměvem dí městský, „kdožby něco dáti moh’ na ten žvást dětský? každý ví, že blázní. –blázní.“ – A kněz počal znova; jako těžké kroupy byla jeho slova, když se sypou s mračen, mlátí do obilí, byla plna pravdy, přesvědčení, síly: „Vejdu v černou bránu temné klenby skalné, slyším hádky, zmatky, stesky, vřesky žalné; kolem slzy lidu, které od pravěku prolity kdy byly, zhoustly v kalnou řeku, a ty vzdechy lidu, v tom co panstvo hýří, klenbou valily se jako netopýři, věčnou nesouce se k bohu obžalobou: lidu bídou, hladem, utrpením, mdlobou. Brodím se tím bahnem a tím vzduchem vzdechů stoupám ďábelského dále do pelechu, duch mne chyt’ jak druhdy chytil Habakuka, ukázal mi všecky panstva bědy, muka, všecky jejich tresty, mučidla a hloží, háky, kotle, šrouby, celou pomstu boží, divné, prapodivné ukázal mi věci. 45 Nejdříve mne vedl ku obrovské kleci, která zamříženě z černé skály zela. Ta vám byla potvor divných plna celá: v jedné směsi, v jednom reji, v jednom klubku točily se, řvaly jak psi do náhubku, přihlédl jsem blíže, kousali se dravci, v kalu rousali se písaři a správci, důchodní a vrchní, panští mušketýři. V jednom kole v kleci běhají a víří, skáčou jako štvaní od podlahy k stropu, chytají své hlavy v sítě vlastních copů, které jako jehly, kamkoli se točí, šlehají jim v tváře, šlehají jim v oči. Upadají při tom vlastní přes kordiska, přes hole a biče. Chasa tato vříská, prská, slintá, cintá, rozplývá se pláčem, neb nad nimi Satan stojí s karabáčem; švihne a ta chasa tančí v jedné změti, švihne a ten chumáč copů k výši letí, švihne a to klubko noh a lýtek padá nahoru a dolů, věčný kruh a řada, v hněvu, řevu, stesku, vřesku, smíchu, žalu vstává a se boří vlastních do výkalů.“ – Bude třeba dvojí rozžhaviti kleště, praví hejtman, nechte, ať dál mluví ještě! 46 „Duch mne vedl dále a tu v kruhách spjaty já zřel na mučení lidu svého katy; duch je volal jmeny, jak psi zaskučeli, mnohé sám jsem poznal, kteří tady dleli. Tu Ploškovský Adam, tam Lorecký z Lkouše v šílenství a žalu vlastní ruce kouše, pan Lev z Rožmitálu seděl celý nahý, vosám vydán v pospas podél černé dráhy; pak jsem viděl stranou, jak Štěpána Šlika sedmnáct černých čertů z kůže dře a svlíká, za to, že lid musil vyznat a se káti, že jen ďáblem sveden začal v boj se hnáti. Byl tam jeden opat z Vysokého Mýta, jak míč z rukou ďáblů až ke stropu lítá, se svým velkým břichem míč byl věru dobrý. Zřel jsem čtyry čerty veliké jak obry, cosi v stínu skály kutili tam s chvatem: těžkou měli práci s panem Kolovratem, obilí mu cpali v jícen na věrtele, to, jež na sedlácích vydřel. Bez fortele, špatně dělali to v jeho větší muku.“ – Nuže, nyní pravou utněte mu ruku! Sekera se mihla, špalek v krvi ploval, ruka padla k zemi – kněz však pokračoval: 47 „V středu lomu velký, žhavý kotel kyne, pěknou lázeň máš tam, pane Wallenštýne! Redern stojí vzadu, ďábly komanduje, by jen přikládali dál, je persvaduje, ve kotli to syčí, praská, stená, mlaská, kolem křepčí v tanci pekelnická cháska. Dál jdu, těžce v kostech brodím se a štěrku. Divný trest tě čeká, pane z Wartenberku, za to, že jsi lidu tančit zapovědělzapověděl, posvícení slavit i muziku neděl, tři sta čertů nyní na pekelné basy hraje k tanci tobě, vstávají ti vlasy, každý tón je žhavým do řežava drátem, propíchá ti mozek, trhá uši chvatem, a když běsů chechtot dodělá se konce, fagoty a dudy, housličky a zvonce začnou od podlahy a tvé nohy samy vrtí se a klátí. Aj, tu dobrý známý, Jičínský tu hejtman Taxis –“ Nedořeknul, do druhé mu ruky katan právě seknul, sekera se mihla, špalek v krvi ploval, ruka padla k zemi – kněz však pokračoval: „Nejen dávné katy zřím, i katy příští, stojí tam jak tady já na popravišti. 48 Nestačí tu kotel ani muky všecky, jaké zasloužil by statkář Kostelecký. Za nehty mu ďábli zarážejí v smíchu žhavé tenké dráty, bratru jeho, mnichu, druzí páří břicho a z Kalenic paní žhavou týči v jícen vráží při snídaní, žhavou týči druhou vráží ku obědu, žhavou týči třetí Satan ku posledu. Dál jdu – ďáblů spousta jakýs pytel válí přes pařezy, strže, pahýly a skály, z pytle nářky znějí, kletby, lání sterá. Co to valchujete? – Pana Lamingera! Sklepeme ho cepy zašitého v pytli – a než obrátí se, juž ho drápy chytli, do vody jej vrhnou, vyperou jej chutě, na rošť pak jej vrhnou na pekelné kutě, aby osušil se, po Chodovsku k tomu na dudy mu hrají.“ Náhle hlasem hromu hejtman rozkazuje: Na skřipec s ním, braši, ztuha přivažte jej, nežli se nám splaší, snad mu na tom loži přece zacpem hubu! Provazy se vzpjaly. Hra koleček, zubů začla pracovati. Ulický však stále vidění své hrozné rozvinoval dále. 49 „Ve smrdutém bahně potí se a vaří hezky na hniličko páni kommisaři, kteří vyšetřují živelní vše škody, spory o mezníky a vše nepohody. Ti mezníky s chvatem na svých nosí zádech, až pot s čela proudí jim ve vodopádech, ti těžkými pluhy přikrajují meze, jiné vodí čerti žhavém na řetěze; jiným láhve vína otloukají nosy, z broskví daných v ústa vyletují vosy, pavouci jim hnusní v prsteny se věší, druhdy na kočárech, nyní bědní pěší, v močálech se vláčí, písčinami v pláči, tlum jich břede bídný dál tou tlamou dračí. Z jednoho tu koutu zní to: Běda! Běda! V středu samých ďáblů lítá hrabě Breda, ubožák je nahý, dokola se točí, ďáblův tlum jej švihá důtkami, jak skočí. A ty důtky z ženských spletené jsou vlasů, neb ten vilník chytal mladou, dívčí chasu, sedláci když platit nemohli mu daně, dívkám vlasy střihal, prodával a za ně uhražoval ztrátu, již měl na desátku. Teď těch ženských vlasů chycen na oprátku a z těch ženských vlasů bičován je biči. Oj, to divoký hon, lítá to a fičí 50 přes hlavu a pléce, přes stehna a boky a pan hrabě při tom dělá divné skoky, podobá se kozlu, který zahradníkem dopaden byv křepčí mezi zelím s křikem. A ty ženské vlasy, ty jsou jako zmije, každý kolem těla se jak oheň vije, a ty ženské vlasy, ty jsou plny jedu, a pan hrabě plný ran je, modřin, vředů, na které se slétá much a střečků vřava, hnis juž k zemi teče. Honba neustává.“ – Což juž nepřestane, hejtman křičí, jděte, jazyk jedním rázem jemu vytrhněte! „Věčný Hospodine,“ Ulický řve, běda, a pahýly rukou v krvi k nebi zvedá, „vidím tvoji slávu, vidím skrze mraky andělů tvých davy, perutěmi zraky hvězd zářivou třísní soucitně mi cloní, slyším divý dusot ze zjevení koní, jedou na tyrany, k pomstě svaté pílí, číši zmaru, trestu, krve k zemi chýlí na ty vaše zámky, na ty vaše hrady, na pelechy hanby, krutosti a zrady; slyším hučet vody jako hromy dálnédálné, slyším jásot duchů, alelluja valné, bože, Hospodine.“...Hospodine...“ 51 Kat mu jazyk trhá, do prachu jej v krvi pod nohy mu vrhá. Ulický však dále krve horkým proudem blekotá: O„O pane, suď mne svojím soudem, ať mne třeba plamen tvého pekla schvátí, dej, bych – aspoň – pánům moh’ tam – přikládati!“ 52
Hrabě Breda.
V zlém hněvu hrabě Breda burácí; daň neplatili jemu sedláci. Zda nemohli neb nechtěli, on čeká darmo třetí neděli. A k poledni zněl návsí bubnů vír a v drábů středu kráčel mušketýr. „Pan hrabě to vám činí vzkázání, že nejvyšší čas, dělat pokání. A zaplatit co dávek, desátků, neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!“ Však marně prchl čtvrtý týden zas a návsí bubny zní a polnic hlas. [53] Vojáci kol vsi řetěz splítali a všecky mladé dívky schytali, Aa mladé ženy všecky do jedné a do zámku je hnali v poledne. Co bude s nimi? – Jaký osud jich? A v mušketýra odveti zněl smích. „Pan hrabě poslouchat vás vycvičí, na zámku čekají už holiči. Ti ostřihají vlasy ženám všem, by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém. Co měli vy jste dáti na zlatě, kštic zlatem nahradí si bohatě.“ A stalo se tak. – Jedna dívka jen jak vesna sličná, tichá jako sen se zdráhala – a hrabě povelí: „Ji ku lepšímu chystám úděli; Jájá pro sebe ten zlatý nechám vlas, ty druhé ostřihané pusťte zas!“ 54 A stalo se. Noc táhla v tichý kraj. Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj! Ta dívka selská, soujem luzných vnad, v svých vlasů zakryje tě vodopád. Jí tisíckrát se tobě odplácí, co dluhují ti ještě sedláci. – Svit jitra plnou září v pokoj vnik’ a dveřmi hlavu strčil komorník. Pán nezaspal tak nikdy do rána. Zří k loži – clona jeho strhána. Zří k oknu – s něho bílý vlaje šat, zří v lože zas a trne hrůzou jat, Aa neví, je to pravda, je to sen – tam zlatou kšticí hrabě uškrcen. 55
Selské kázaníkázání. (1639.)
Tři jesuiti z Hory Kutné před Švédy prchli v pospěchu; to cestování věru smutné o hladu, žízni, bez dechu. Blíž Ledče v lesa ústup ztmělý když utajit své kroky chtěli, křik divý kolem burácí; ó běda, v zlou tam přišli chvíli, jenž vzbouřeni tam tábořili, je zaskočili sedláci. Ruk dvacet náhle po nich sahá. je vítá jásot, ryk a smích. Ten vzad je strká, ten vpřed tahá, dav na osly je chvatem zdvih’, do rukou ocasy jim dali, skrz úžlabí přes klest a skály [56] je v hlučném hnali hovoru a nestanuli v tom dřív štvaní, pod velkým dubem v stinné pláni až v svém se octli táboru. Je přivázali k sobě zády, pak vespolek se radili, až v konec bouřné, hlučné vády je v kotel všecky vsadili. Jak lomcoval děs ubožáky, jak darmo k nebi kalné zraky bez jiskry každé naděje s modlitbou na rtech chtěli vznésti! však darmo! kol juž hoří klestíklestí, až v kotel vlito oleje. A co to zvolna v kotli syčí, baráčník Jíra jako kněz rukama máchá, káže, křičí a vystoupí si na pařez. „Dost dlouho jste, vy černí ptáci, nevděčnou s námi měli práci,práci (tak posměšně se rozhání), teď čas je světu vale dáti, teď došlo na vás poslouchati též jednou naše kázání. 57 Chci ukázat vám, jak vy stejně že dovede to selský chám, zde ve věřících dlíte hejně a les je věru lepší chrám. Co, probíhá mráz vaše kosti? Mně zdá se, nejlíp o věčnosti že dělali jste oraci, nuž poslouchejte v kotli žhavém, na sobě zkuste selským mravem, co myslí o ní sedláci. Jeť věčnost dlouhá, hrozná, němá, ba lidský nechápe ji um, to les je, který konce nemá, to bez oken a bez vrat dům, to močál, který neprobředeš, to poušť je, kterou neprojedeš, to bezedná je žalu číš, zkad noc a noc a noc se valí. Co vrtíš se? Snad juž to pálí? Za chvíli líp to pochopíš! Na celou kouli toho světa si pomysli, že malý pták za milion let jednou slétá v zobáčku nesa jeden mák, 58 a než ta zeměkoule celá vzplá máku nachem zkrvavělá, ten celý, celý, celý čas je hříčka jen, je stín jen stínu, je tříska malá na vteřinu té věčnosti, jež zhltí vás. Byť všechněch pouští nedohledno jsi zachyt’ sýtem obrovským, a pouze zrnko písku jedno za milion let pustil jím, než dopadla by zrnka všecka, ten celý čas – to hračka dětská je vůči celé věčnosti, a kdybys v cedník moře přelil, té práce bys jen marně želil, to stín, to nic, to hlouposti. Byť byly všecky listy tady, jež zničili jste z českých knih, a v nekonečné, dlouhé řady byť slepili jste zbytky jich, byť každý list se v plamen změnil a na vás žhavé zuby cenil: to kapka pouze maličká té žhavé smoly by jen stekla, 59 které je plna tůně pekla od věčna k věčnu celičká. Nu slyšíš, jak ten oheň praská? Nu skáčete co kůzlata? – (A v oleji to hvízdá, mlaská)mlaská.) Nu, upečem vás do zlata! Jak troud už splála vaše kutna, teď tušíte, jak věčnosť chutná! Však to je pouze směšný žert, to začátek jen oné skočné, jež do opravdy teprv počne, až kotlem bude míchat čert!“ A smích a hlučný povyk davu a potlesk zvlnil lesní tiš,tiš. „Zde sedlák přec je ve svém právuprávu, nuž víte, co je věčnost již? Co zkusili jsme dlouhá léta, jen stínem pomsty na vás slétá, vy supi, káně, krahuji, i věčnost ta je krátká příliš bol vyslovit, jímž, vlasti, kvílíš, čím hrdlo tobě stahují!“ 60
Cep a kosa.
Štíhlá kosa – pěkná panna zafičí a šlehne, v býlí, bodlák, plevel rázem jak blesk boží vběhne. A cep štíhlý – pěkný junák jak se vzduchem kmitá, koukol, vika, černé zrní nad hlavy až lítá! Cep a kosa – věru na nich celý leží statek, věru čas a mohli slavit by zas pěkný sňatek! [61] Kosa ovšem samé zuby, cep otlučen trochu – snad to půjde s dobrou vůlí ještě v kolo, hochu! Cep a kosa – Čech a Polák v tanci velkolepém! Ať tu chamraď lži a zrady skosíme a sklepem! 62
Modlitba na Řípu.
V trudu, potu, boji, mdlobě, z kraje bídy, z kraje vzdechů, modlíme se hlasně k tobě, děde Čechu! Dej, by otců síla stála našim dětem u kolébky, aby měly jak tvá skála tuhé lebky! V bázni, strázni, v tísni, v zlobě, z kraje, kde drak sváru hýří, modlíme se hlavně k tobě, svatý Jiří! [63] Sílu svalům vrať a dlaním, ať se každý díla chopí, jak ty v hrdlo mlokům, saním vrazí kopí. S hory této, kam zrak sahásahá, ať chví hymna plesu rtoma: Svá je zas vlasť naše drahá, zde jsme doma! 64
Žalozpěv selského lidu po bitvě u Chlumce. (17751775.)
Ten Chlumecký rybník zkalený je celý, jakby se červánky na vlnách mu rděly. Podivné červánky nebývaly prvé, vzrostly přes den bílý z lidu vřelé krve. Ten Chlumecký rybník zcuchané má sítí, jakby se ho v pádu kdos chtěl zachytiti. [65] Ba že chytaly se ve poslední muce selské, mozolité, zkrvavělé ruce! Darmo se chytaly, darmo zápasily, škoda, věčná škoda ztracené té síly! Vidíme je posud v šeru se míhati, rychle se stíhati, žalně se zdvíhati! K nebi se zdvíhati, žalovati němě, co vše vytrpěla rodná česká země! Co vytrpěl sedlák, jenž tu zemi oře, samou sije naděj a žne samé hoře! Kletá první rána, která tady padla, bůh ví sám, čí hlava touto ranou schladla. 66 Bůh ví sám, čí srdce přestalo tu bíti; kdo teď jako ono pro svůj národ cítí! Císaři náš, Chvojko, konec tvojí vládě, žebráci jsme všickni tady pohromadě! Škoda, stokrát škoda tvojí vtipné hlavy, však si nyní na ní žáhu páni spraví. Smutní jsme žebráci, jakým rovno není, dneska odsouzení, zítra pověšení! Naděje vy krásné, snové o svobodě, což jste rovny písku, což jste rovny vodě! Těžké pro nás jarmo i pro naše děti, jaké nebývalo dlouhá na staletí. 67 Těžké jak noc věčná, která nemá ráno, vše tu ztraceno jest, vše tu oplakáno, vše rybníka na dně na vždy pochováno! 68
Český sedlák.
Od pravěku snášel bídu, lomozil se, potil, ku ochraně svého lidu v záseky les hrotil. Zahnal Franky, zahnal SasySasy, a přec neměl štěstí, a přec utíral jen slzy zkrvácenou pěstí. Jednou trochu volněj vstala znavená ta hlava, když kolem ní záře vzplála kněze Soběslava. A zas leta jha a trudu.trudu, leta odříkání, měšťáci ho obírali, obírali páni. [69] Němec kupčík jen ho vypil, pán roznesl statky, sedláček jen uši schlípil, platil za ostatky. A jen jednou mu to divně za nehty přec vlezlo, chytil cep a krušil v kusy tiaru a žezlo. Jak blesk lítal, drtil pýchu a pil kalich páně, v panské lebky, v skráně mnichů bušil odhodlaně. Ale potom! – Boží soudy, škoda věru slova! Nestačila v muku jeho muka titanova! Však tou nezdrcený tihou nekles’ v boji tuhém, povstal z něho Jungmann s knihou a Veverka s pluhem. 70
Ballada Blánická.
Na veliký pátek při pašijí hlase vždycky jednou za rok Bláník otvírá se. Zle je, zle je tomu, čí krok tam se šine, musí čekat, musí, až rok zase mine; ještě věru šťastný, když rok v sklon se chýlí, pakli onu hroznou nepropase chvíli, v které opět žalném při pašijí hlase na veliký pátek Bláník otvírá se. Mnohem hůře tomu, komu těžké spaní na znavená víčka zázrakem se sklání, usne tu a zaspí třeba na sta roků. Ój, což darmo želí pak svých bludných kroků! Smutná je to chvíle na veliký pátek! – [71] Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek, místo do kostela, pašije kde pěli, obrátil se k lesu. Den byl šerý, stmělý, jak se stromy smutně, teskně rozšuměly! Soused Jíra ve vsi platí za písmáka, víc jej lesní šero než dům boží láká; kráčí dál a dále, pod Bláníkem stojí, staré zvěsti dědů v lebce se mu rojí, usměje se trochu. – Aj, tu skalní stěna pod kořáním sosen kyne otevřená! Soused Jíra vejde, hlavou při tom kývá. Z dálky pašijí hlas v dumy lesa splývá. Dlouhá chodba před ním; na konci cos kmitá, jak hvězdička bílá, oblakem když svítá, Jíra za tím leskem kráčí dál a stále, až se octne náhle ve kamenném sále; kolem stěny pěkně stojí řady koní, ob čas řemeny jim o třemeny zvoní, jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem, zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem. Vedle koní v skutku, báje pravdu měla, rytířů se tlupa v šeru tajném tměla, v pláštích zahalení, kolem rozložení jako v těžké snění byli pohrouženi. 72 U nohou jim zbraně v hromadách se leskly. Na hlavách jak hvězdy ob čas přilby bleskly, velkých štítů plochy plály stříbroskvělé, velké, přikrýt mohly tělo s koněm celé, meče obrovité, mlaty okované, houfnice a praky k střelbě uchystané, hvězdy na řetězích, oštěpy a dýky, palcáty a kopí. Seřaděno v šiky boží vojsko stálo v pláštích zahaleno, k boji připraveno, v sen však pohrouženo. V středu toho davu praporec se zdvíhal, na něm svatý Václav s orlicí se míhal. Než to Jíra prohlíd’, než to mohl chápat, balvan skalních dveří s hrozným třeskem zapad’, pašijí pláč dozněl v pustém šerém lese, ohlas ještě slabý v skály sem se nese, jak pták postřelený perutě když vzpíná, o klenby se třepe, třepe, uhasíná. Náhle Jíra cítí v údech těžkou mdlobu, sedne, myslí, malou odpočinu dobu, sedne, a juž dřímá ve živém tom hrobu. Bůh ví, jak spal dlouho. Když se vzbudil zase, chvíle byla, v které Bláník otvírá se. 73 Nevědělť to ovšem, kolem zrakem těkal, mnul si žasem oči, znovu se zas lekal; kolem stěny pěkně stojí řady koní, ob čas řemeny jim o třemeny zvoní, jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem, zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem. Vedle koní posud řada mužů stojí, chvějí se jak stíny, jež se lesem rojí, v pláštích zahalení, kolem rozložení, jako v těžkém snění zase pohrouženi. Ale u jich nohou nebylo víc zbraní. Místo velkých štítů jak měsíčné plání ruchadla se skvěla, pluhy místo praků, místo mečů, kopí zdivenému zraku jevily se kosy, rýče, cepy, brány, motyky a srpy čistě ukovány, stejně nad tím davem prapor se však zdvihal, na němž svatý Václav s orlicí se míhalmíhal, vesel zachvíval se... Pašijí zvuk zdáli zmírajícím zvukem zaleh’ mezi skály. Hola, Jíro, vzchop se, chcešli v lesním klestu najít otevřenou ku domovu cestu! Ještě pohled zpátky! – Koně zařehtali, bezdech Jíra vyšel ze blánické skály. 7574 Ví bůh, ký řád roků nad hlavou mu táhnul! K potoku se Jíra jako maně nahnul. Zachvěl sese, neb viděl v zřídle obraz kmeta, jehož lebka celá šedinami zkvétá, jehož skráně bledé vrásky jsou a rýhy, jako toho, kdo čet’ mnoho z divné knihy, kterou bůh nám dává jenom zřídka k čtení a pro jejíž velké, těžké pochopení jedni lhostejni jsou – druzí zaslepeni. Udivený Jíra přišel do vesnice, nepoznal ji – jeho rovněž nikdo více. V polích plno ruchu, kam jen zrak se díval, a nad smavým krajem vesel skřivan zpíval. 7675 OBSAH. Česká duma5 Etruská ballada7 Sen Tamerlanův9 Dvě laně12 Píseň klasů15 Suplika18 Píseň vzbouřených sedláků25 Lorecký ze Lkouše27 Ballada vánoční30 Shnilé obilí34 Rychtář Oremus37 Ballada o smrti Jana Koziny39 Matyáš Ulický43 Hrabě Breda53 Selské kázání56 Cep a kosa61 Modlitba na Řípu63 Žalozpěv selského lidu po bitvě u Chlumce65 Český sedlák69 Ballada Blánická71
[77] Dodatek životopisný k svazku IV.*)
Jaroslav Vrchlický vydal dále: Roku 1883. sbírku básní „Sfinx“. Roku 1884. sbírku básní „Perspektivy,“Perspektivy“, „Výbor básní Tom. Cannizzara,“Cannizzara“, a počátek velkého díla „Poesie italská nové doby.“doby“. – Na divadle provedena také roku 1884 jeho veselohra „Noc na Karlštejně“ s úspěchem značným.
——— *) „Staré zvěsti“.
E: dp + sf; 2002 [79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Neruda, Jan; Poetické besedy; Grégr, Eduard; Valečka, Eduard
(Redaktor: Jan Neruda. Poetických besed číslo XXII. - Knihkupectví: dr. Ed. Grégr & Ed. Valečka. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 79

Věnování: Thomayer, Josef; Jirásek, Alois
(Milým soudruhům dru Josefu Thomajerovi a Aloisiu Jiráskovi připisuje J. V. V Praze 1. ledna 1885.)