Etruská ballada.

Etruská ballada.
Etruský sedlák – první oráč,oráč vzal za pluh kámen ostrý a první brázdu sotva táhnul a vyoral jen – kostry. I pravil k sobě: V zlý čas věru jsem vyšel zemi orat, můj chleb z té tvrdé země kostí mi musí ovšem korat. Dne druhého táh’ brázdu zase. Zem páchla shnilou krví, a sedlák vzdech: Chleb hořký bude, dokavad tak se mrví! A třetího dne vyšel v pole hned z rána na úsvitě, pluh těžce táh’, a pod něj sáh’ a vytáh’, vytáh’ – dítě! [7] To dítě mělo šedé vlasy, na tváři samou vrásku a ve svraštělé suché ruce hrsť žlutých, suchých klásků. A sedlák polekán a zdiven se ku dítěti sehne, to plakalo, že míň je rosy, než slunce žár ji sžehne. To plakalo a hořké slzy do vrásek tekly hbitě, a sedlák vzdech: „Pro věčné bohy kdo jsi, co chceš jen, dítě?“ A dítě dělo: „Zaorej mne i hluboko a hladce, zas na povrchu vždy se zjevím, jsemť obraz – tvojí práce. Svůj hořký pot, svých slzí brod, své trudy uzříš v mém vlasu, své práce marný výsledek v té kytce hluchých klasů. A slzy moje – slzy lidstva jsou ovšem nekonečné, a v dětské mojí tváři vidíš též svoje dětství věčné.“ 8