Dvě laně.
Dva dny juž kníže Oldřich z Peruce
na vzácnou čekal zvěř,
a vždy se zachvěl, jak hnul sebou prudce
ve větru strom i keř.
A darmo zněla lovčích rohů echem
kol zalesněná stráň,
to bůh ví, kudy zmizela vždy mechem
ta bílá, vzácná laň.
Dne třetího zas vyjel na čekání,
však sám děl: Naposled!
Jel, náhle, v úval kde se hora sklání,
co kouzelného zhled’.
Tam dívka stála, u studánky prala,
zpěv její zvonil v les,
a kníže zřel, jak sukni nazvedala,
jak s páží šat jí kles’.
[12]
A jako světlo mezi bílé břízy
když zbloudí, její pleť
tak stříbrem plála, vlas jak zlato ryzí. –
Ó hleď si srdce, hleď!
I stojí kníže udiven a němý,
zář listím hraje si,
a zapomenul půvaby jat těmi
na lov i na lesy.
V tom udýchán sem vrazil lovec mladýmladý,
tvář v ohni, v dechu chvat:
„Ó běda, kníže, co ty stojíš tady,
laň padla do tenat!
A nalíčil je rukou přeumělou
ten lotr Kresina,
ó pojď, potrestej selskou pýchu smělou,
zkroť toho zlosyna!“
Hněv zkypěl v knížeti, trh’ uzdou prudce
a v cvál se dali zas,
kam lovec ved’ je nazpět do Peruce,
a v statek vtrhli v ráz.
Na dvoře, hle, nad krásnou, bílou laní
ten lotr sedlák stál,
ji právě skolil, hladil jí šij dlaní
a do vousů se smál.
13
A stáli jak dva mraky proti sobě,
tu kníže – sedlák tam.
„Hned spoutejte mu drzé ruce obě,
trest vymyslím juž sám!sám!“
A lovci juž se vrhli na sedláka.
V tom dívka cloní jej,
knížeti padá k nohoum letem ptáka:
„Můj otec! Soucit měj!“
A kníže couvnul. – Bože, to jest ona!
Tam prala před chvílí!
Pod nohou její kvetla růže vonná,
kol hráli motýli!
A jako světlo mezi bílé břízy
když zbloudí, její pleť
tak stříbrem plá a vlas jako zlato ryzí:
Ó hleď si srdce, hleď!
A kníže couvnul – usmál se a svolil:
„To můžeš štěstím zvát,
že za laň, již’s mi před očima skolil,
mi jinou můžeš dát!“
„Laň za laň!“ – Kresina vždy s klidnou tváří
dal jemu v odpověď.
A na bříze pták zpíval jásající:
Ó hleď si srdce, hleď!
14