Shnilé obilí.

Shnilé obilí. (1620.)
V den mlhavý kdys u Bystré lán rodný sedlák oral; na staré hruše uschlou snět v tom starý havran slet’ a lidskou řečí zakrákoral: Ty v potu tváře nadarmo zde kypříš svoji hrudu, a darmo budeš síti též, neb nikdy nebudeš plod sklízet, věř mi, svého trudu! Po ptáku sedlák bičem šleh’, leč ten se drzý nehnul, zrak – rudý jas a chrapot hlas. Pak zmizel v jeden ráz, když sedlák pro kámen se sehnul. [34] Šel domů sedlák poděšen, v tom s nebes hloubi náhle červánek vznítil kalný vzduch a v dáli rudý pruh, jak v krev by nořil brázdy táhlé. A v noci vzplály hvězdy dvě a jejich metly rudé se třásly v dálce mlhavé jak meče krvavé;krvavé. To jen sám bůh ví, co to bude! A sotva vzešlo osení, sedlák se vidlí chopil, šel na pány a nastal soud, a brzy krve proud ty rodné lány kolem stopil. A než-li v klasy metalo to obilíčko boží, pan hrabě Vilém z Kolovrat se s vojskem na vsi krad’. Zda sedlák nyní vidle složí? A než-li klasy dozrály, juž konec byl té řeži, 35 a kde byl ve vsi jaký muž, na stromě visel juž, ba stačily juž k tomu stěží. Pak věšeli je na trámy u stodol, kolen, stájí, a v polích v slunce úpalu to zrálo pomalu – však mrtvo bylo v celém kraji. Uzrálo v posled obilí, leč kdo je sklidí asi? Pár dětí, které zmořil hlad? žen slabých zástup snad, jež zármutkem si rvaly vlasy? Pak přišly bouře. Celé dny jen s oblohy se lilo. Co kdys u Bystré sedlák sel, to nikdo nesklízel, to zrostlo, hnilo, shnilo. Nad klasů bahno havran slét’ a děsně zakrákoral: měl radosť z věštby své, neb klet, co stojí boží svět, je lán, jejž český sedlák oral. 36